Od svých 14 jsem pořád s někým chodila nebo se s někým rozcházela, randila nebo měla "převozníky". Nebyla jsem ani chvíli sama. Ten měsíc kdy jsem po 10 letech ukončila vztah a byla opravdu sama byl asi ten nejtransformačnější měsíc v mém životě.Ale byl to jenom měsíc...
S Tomem nám to samotným ještě tolik nejde, ale když jsme všichni pokupě, fakt nikam nespěcháme. Jdeme a neřešíme kdy jede vlak nebo autobus a světe div se, ono to vždycky všechno tak krásně všechno vyjde...
Včera byl jeden z těch večerů, kdy se mi zastesklo po Praze. Vlastně ani ne tak po ní, jako po té části příběhu, co byl useknut. Co mi byl "sebrán"...
Poslední 2 týdny bych nazvala jako očistné. Očistec. Konečně asi chápu, jak to s ním ti křesťané mysleli. Když se chceš dostat do nebe, čeká tě očistec. Bojíš se? Tak to holt budeš muset žít celý život v pekle...
Včera jsme se všichni společně rozloučili s mým dědou a já jsem stále dojatá. Dojímám se tím, jaký měl děda život - ne nijak velkolepý, ale krásně lidský. Z toho jak to bylo vlastně krásné (i přesto, že pohřby jsou v naší kultuře stále zakořeněné jako něco velmi smutného) a hlavně z toho, jak skvělá jsme rodina. A jak dokážeme i v tak těžkých chvílích držet všichni spolu.
Myslela jsem, že můj 40-denní detox od sociálních sítí bude hlavně o nesledování druhých lidí a nakonec byl hlavně o nesdílení sebe. Zjistila jsem, jak blahodárný pocit je ztlumit svoje ego když se přestanu sdílet.
Pořád nám někdo omílá, že změna je život, ale my máme pocit, že je to jenom takové klišé. A když se v našem životě konečně objeví něco dobrého, máme tendenci se toho držet. Práce, partnera, místa pro život. Jenomže život je od slova živý a i ty nejlepší věci vyprchají když je nebudeme posouvat dál. A když něco neroste, začne to odumírat.