Už je to víc než rok. Ta Věc o které jsem rok veřejně nemluvila. 10 měsíců jsem to v sobě tlumila prášky. A teď to leze ven...Je to ROK a jako by to bylo včera. Nechal jsi mě tu, samotnou jen s našima kočičkama. A já to nezvládla. 10 měsíců jsem bydlela u našich abych nemusela čelit realitě. Teď jsem zpátky. A prožívám si to co jsem předtím nezvládla.
Od svých 14 jsem pořád s někým chodila nebo se s někým rozcházela, randila nebo měla "převozníky". Nebyla jsem ani chvíli sama. Ten měsíc kdy jsem po 10 letech ukončila vztah a byla opravdu sama byl asi ten nejtransformačnější měsíc v mém životě.Ale byl to jenom měsíc...
S Tomem nám to samotným ještě tolik nejde, ale když jsme všichni pokupě, fakt nikam nespěcháme. Jdeme a neřešíme kdy jede vlak nebo autobus a světe div se, ono to vždycky všechno tak krásně všechno vyjde...
Včera byl jeden z těch večerů, kdy se mi zastesklo po Praze. Vlastně ani ne tak po ní, jako po té části příběhu, co byl useknut. Co mi byl "sebrán"...
Poslední 2 týdny bych nazvala jako očistné. Očistec. Konečně asi chápu, jak to s ním ti křesťané mysleli. Když se chceš dostat do nebe, čeká tě očistec. Bojíš se? Tak to holt budeš muset žít celý život v pekle...
Včera jsme se všichni společně rozloučili s mým dědou a já jsem stále dojatá. Dojímám se tím, jaký měl děda život - ne nijak velkolepý, ale krásně lidský. Z toho jak to bylo vlastně krásné (i přesto, že pohřby jsou v naší kultuře stále zakořeněné jako něco velmi smutného) a hlavně z toho, jak skvělá jsme rodina. A jak dokážeme i v tak těžkých chvílích držet všichni spolu.
Myslela jsem, že můj 40-denní detox od sociálních sítí bude hlavně o nesledování druhých lidí a nakonec byl hlavně o nesdílení sebe. Zjistila jsem, jak blahodárný pocit je ztlumit svoje ego když se přestanu sdílet.