Rok v posteli

rok v posteli

Poslední 2 týdny bych nazvala jako očistné. Očistec. Už je tady zas… Konečně asi chápu, jak to s ním ti křesťané mysleli. Když se chceš dostat do nebe, čeká tě očistec. Bojíš se? Tak to holt budeš žít celý život v pekle…

Já se rozhodla pro život v nebi místo pekle už víc než 2 roky zpátky… Jenomže tehdy jsem ještě netušila, co si vybírám. A proto jsem netušila ani to, že mě čeká očistec.

To období, kdy jsem nemohla celé dny (a týdny) skoro ani vstát z postele jak jsem byla vyčerpaná… Nebo ty dny předtím, kdy jsem měla pocit, že umřu na přetížení smyslů… A nebo ty dny a noci ještě předtím, které jsem trávila ve svém novém pokoji uprostřed Prahy a myslela si, že buď vyskočím z okna (bydlela jsem v přízemí) nebo si vyzvracím ven všechny vnitřnosti…

To všechno byl můj očistec.

Ale nebyly to jenom samé těžké chvíle a očistec, stejně jako můj starý život nebyl jenom peklo. Málo kdo z nás má ten svůj život “totálně pos.aný”. Stejně jako ho má málokdo z nás “naprosto boží”. Z určitých úhlů byl i můj starý život vlastně velmi šťastný. Ale z jiných zase velmi nešťastný. Vlastně až pekelný… A právě to peklo mě nakoplo k tomu, chtít ráj.

Dostat se z pekla bylo těžké. Bolestné. Ale nebylo to ani z poloviny tak těžké, jako představa, že v něm budu žít dál.

Peklo, to byl pro mě život, ve kterém jsem dělala práci, která mě nebavila (a co hůř,věřila tomu, že mě nikdy nic smysluplnějšího nečeká). Život, ve kterém jsem se cítila často naprosto opuštěná. Nepochopená. Peklo, to byl život, ve kterém jsem byla emocionálně závislá na jednom člověku, který mi údajně jako jeden jediný na světe rozuměl. A zároveň mě ve všech směrech omezoval. Život, ve kterém se občas stávalo, že jsem přišla večer domů a bezdůvodně hodiny brečela…

Život, ve kterém postupně (a zpočátku zcela nenápadně…) sílila nesvoboda, žárlivost, vnitřní nenaplnění a strach.

Znáte ten příběh, kdy vhodíte žábu do hrnce s horkou vodou a ona vyskočí? A pak vložíte tu stejnou žábu do hrnce se studenou vodou, postupně ji zahříváte, až se úplně uvaří?

I v mém starém životě jsem se nezačalo všechno hned vařit, ale jen postupně zahřívat… Ne-ná-pad-ně. A tak vlastně všechno, co jsem prožívala od té doby, kdy jsem tenhle svůj starý život (doslova) zahodila (článek TU), bylo vlastně očistcem. A protože jsem měla opravdu hodně co čistit, byla to pěkná nálož.

Přesto jsou pro mě poslední 2 týdny opět přelomové. Konečně vyšel na povrch ten hlavní vzorec, ve kterém jsem žila prakticky celý svůj život. A který mě brzdí snad ve všech směrech. Mluvit o něm je asi brzo, protože ho ještě nemám vyčištěný, a tak si ho zatím nechám pro sebe.

Dneska chci asi jenom napsat, že má zase chuť psát.

Dát tomuhle svému blogu konečně život, na který už skoro 2 roky trpělivě čeká. Říct směle a na hlas, že už (snad) po “roce v posteli” přichází doba, kdy začnu věci dávat (pomalu!) do pohybu. Protože poslední rok jsem dávala do pohybu vlastně jenom sebe.

Ten “rok v posteli” prosím neberte doslova. Samozřejmě jsem i během něj musela pracovat, uklízet, vařit, starat se o sebe, Toma i Joeyho a řešit spoustu dalších, každodenních záležitostí… A dokonce si dovolila i dovolenou a pár další radovánek. Ale byl to tak zkrouhnutý a zpomalený rok, jak to jen šlo. Celý ten rok jsem se prakticky učila jednu jedinou věc – stavět své zdraví na první místo. A ne pokaždé se mi to dařilo. Asi proto mi to taky trvalo rok, a ne měsíc…

Brzy tomu bude totiž přesně rok, co jsme se s Tomem přistěhovali z Prahy zpátky do lesa. A kdybyste se mě loni touto dobou zeptali, jak to celé plánuju, řeknu vám asi tohle: “Dám si měsíc pauzu, hodím se do kupy a pak to zase rozjedu.” Hmm…

Z měsíce se stal rok a já pořád vím, že to nemůžu “rozjet”. A hlavně, že už to vlastně nikdy (tak jako předtím) rozjíždět nechci a nebudu.

Protože jsem žila život, který nebyl harmonický. Žila jsem život pod neustálým tlakem, který jsem si na sebe sama tvořila (a to už se dotýkáme toho vzorce…) A ten kontinuální tlak prokládala rebelskými obdobími, kdy jsem sama sobě řekla “se.u na to”. To jsem pak chvíli rebelčila, abych se z toho všeho nezbláznila. A aspoň na chvíli si od toho tlaku odpočinula. Jenomže po období “se.u na to” přišlo vždycky období výčitek a restů. A celý ten tlak se ještě zvětšil. Zkrátka dokonale začarovaný kruh…

Někdy potřebujem doslova padnout na hubu a nechat tělo, aby nás zastavilo, abychom si uvědomili, v čem to celý život žijem. A že jsme to jenom my sami, kdo si to celé tvoří. A pak ještě asi tak rok ležet, než nám to celé skutečně dojde…

Děkuju světu (Bohu, vesmíru…), že mě dovedl až sem a jsem vděčná za každého člověka a každou zkušenost, kterou mi postavil do cesty. Všechno a všichni byli mými učiteli, díky kterým jsem mohla postupně rozbít tuhle tlustou zeď své nevědomosti. Na tvrdé zdi (vzorce) totiž platí jenom ta nejtvrdší sbíječka (zkušenost).

A ještě jednu věc bych chtěla dneska vyslat do světa. A to tu, ať se navzájem nikdy nelitujem. Ať nelitujem nemocné, chudé ani opuštěné. Ať nelitujem lidi, bez práce, bez partnera nebo třeba bez nohy…

A hlavně, ať nikdy nelitujem sebe. Lítost je k ničemu, protože tvoří pocit, že za to, co se nám děje, může někdo jiný. Že zrovna my to máme v životě holt těžký... A to je totální blaf. Nikdo na tom nejsme “hůř” nebo “líp”, tak už se přestaňme už konečně porovnávat. Každý z nás dostává přesně takové zkoušky, jaké od života potřebuje. A dokud je nepochopí, budou se jenom zvětšovat…

Ale když tohle naopak prohlídnem, přestaneme (sebe i ostatní) litovat. A začneme mít soucit. Soucit s každým, kdo ještě bojuje se svou zdí a nechápe, že je to on sám, kdo si ji staví. A zároveň ten jediný, kdo ji může zbořit.

Tak na zbořené zdi!