Nemusíš jezdit daleko

O víkendu jsme vstávali po dlouhé době na budíka a vyrazili na výlet. I když se mi nechtělo, protože jsem měla asociální smutnou náladu, nakonec to bylo naprosto boží! Miluju tyhle lidi, protože vedle nich mě všechny chmury hned přejdou. Taky bych chtěla vzdát obdiv všem lidem, kteří musí trávit celý den v roušce. Měla jsem ji na sobě asi hodinu v autobuse a úplně mi to stačilo. Nemoct se svobodně nadechnout je něco, na co si asi nikdy nezvyknu.

Vyklubal se z toho výlet na 12 hodin, i když měl být asi na 7 a i to nám přišlo původně dlouhý. Šli jsme spontánně, kde se nám chtělo, tam jsme zastavili a dali “piknik”. Piknikovali jsme asi 6x 🙂 S Tomem nám to samotným ještě tolik nejde, ale když jsme všichni pokupě, fakt nikam nespěcháme. Jdeme a neřešíme kdy jede vlak nebo autobus a světe div se, ono to vždycky všechno tak krásně všechno vyjde. Podobně to bylo i v zimě když jsme se vydali na Praděd. Rozhodli jsme se jít spontánně nahoru zrovna v době, kdy šli všichni dolů:) Nahoře jsme ovšem viděli úžasný západ slunce a zpátky šli akorát se stmíváním, které bylo snad ještě kouzelnější. Byl zrovna superúplněk, jasné nebe a všude kopa hvězd i sněhu. Naprostá pohádka a pro mě jeden z nejsilnějších zážitků. A to jen pár kilometrů od místa, kde celý život bydlím! S touhle partou je to zkrátka pokaždé hvězdné… Nebo aspoň slunečné.

Tahle doba je sice v určitých ohledech náročná, ale i kouzelná. Mám pocit, že jsou si lidi tak nějak blíž a když náhodou narazí na otevřené “okýnko” s čepovaným pivem (a ještě k tomu na krásném místě na sluníčku), jsou jak malé děti. Vděčné. Sdílející. Každý se baví s každým. Potkali jsme nejenom fajn lidi, ale hlavně lány medvědího česneku. A byli široko daleko jediní, kdo ho sbíral. Nikdy jsem neviděla tolik česneku pohromadě a myslela si, že takové “česnekové pole” už u nás ani nejsou. Že už je to všechno vytrhaný. Díky bohu, že není.

Díky bohu za taková krásná místa, která mě přesvědčujou o tom, že fakt nemusím cestovat daleko, když chci zase objevit kouzlo TADY A TEĎ a cítit znovu život. A díky za všechny ty lidi okolo, se kterýma jsem tak sama sebou, že si ani nemusím utíkat do samoty i když ji zrovna potřebuju.♥

hradec nad moravicí

my

PS: Cítím, že teď chci zase víc psát a instagram mi na to nestačí. Chci zase víc sdílet svoje myšlenky, pocity a ty naše (ne)obyčejný dny. Chci konečně probudit tenhle web! A tak vzniká holkazlesa.com, můj virtuální osobní deník. Madeinles vyčleňuju čistě pro svoji značku a slibuju, že je to na dlouhou dobu poslední změna konceptu. Aspoň doufám. Však už mě znáte…