O mně

Jsem…

• Holka z lesa, co se hledá ve středu každý den v týdnu.
• Milovnice přítomného okamžiku a všeho opravdového. Obdivovatelka přírody a věcí, které jsou „handmade“. Notorický hltač příběhů i dobrého jídla.
• Neúnavný hledač smyslu, který nevydrží dělat dlouho nic, co mu smysl nedává. Po vysoké škole a 3 letech v kanclu jsem odešla péct dorty do kavárny. Psala jsem a fotila. Nejdřív na svůj blog, pak pro reklamky. Vyzkoušela jsem si práci markeťáka ve velké agentuře i na volné noze. Prodávala oblečení. Dělala učitelku v lesní družině. Tvořila. Střídala práce a úvazky tak dlouho až jsem se stala svým vlastním šéfem.
• Takový ten „nezaměstnatelný typ“. Plnit úkoly, se kterými nesouzním nebo si to chodit do práce „oddsedět“, to mi nikdy nešlo. Jsem tvůrce. Potřebuju si dělat věci po svém a cítit smysl v tom, co dělám. Ráda tvořím rukama. Hmatatelné věci. Aktuálně pod svou značkou Madeinles. Taky si ráda povídám s lidmi a zajímám se o osobní rozvoj. Momentálně se věnuju hlavně józe a metodě RUŠ.
• Miluju psaní. Naplňuje mě i živí, ale pořád neumím používat čárky ve větách. Nikdy jsem nepochopila ten systém!
• Mám vystudované čísla a ekonomii. Paradox mého života neboť neumím počítat:) 3 roky jsem dělala účetnictví a finanční reporting, přestože bez kalkulačky si nesečtu ani nákup.
• Půl roku jsem strávila jako au-pair v indické rodině. Starala se o dva caparty, naučila se vařit indickou kuchyni a zkoukla spostu filmů z Bollywoodu.
• I když se ztratím i v obchoďáku, jedno léto jsem sama odjela do Ameriky. V lunaparku jsem vozila lidi na kolotočích a září strávila na typickém americkém roadtripu. Byla to jízda!
• Po 5 letech bydlení u lesa jsem se odstěhovala do velkoměsta, abych pochopila, jak (ne)chci žít.
• Prošla jsem si vyhořením, chronickou únavou, depresemi a víc jak rok jsem se skoro neuměla vyhrabat z postele.
• Z velkoměsta jsem si dovezla kluka, spoustu neocenitelných zkušeností a celiakii.
• Věřím na karmu, energie a všechny ty divné „ezo věci“. Miluju krystaly a jejich energii. Zažila jsem pocit, kdy mi proud světla mířil přímo do srdce. Stavy eufórie z absolutního štěstí i následné propady na to nejhlubší dno.
• Našla se v holistickém přístupu. Pořád mám hlavu v oblacích, ale nohy ty se snažím udržet si na zemi. Pochopila jsem totiž, že bez těch nohou je každé „nahoru“ jenom duchovní úlet.
• Mám neúnavnou potřebu dělat ze světa hezčí místo. Třeba i tímhle blogem.
• A taky věřím, že Láska je!