Rok poté
Už je to víc než rok.
Ta Věc o které jsem rok veřejně nemluvila. 10 měsíců jsem to v sobě tlumila prášky. A teď to leze ven…Je to ROK a jako by to bylo včera. Nechal jsi mě tu, samotnou jen s našima kočičkama. A já to nezvládla. 10 měsíců jsem bydlela u našich abych nemusela čelit realitě. Teď jsem zpátky. A prožívám si to co jsem předtím nezvládla.
Dneska jsem sbírala kameny po té velké vodě a najednou po týdnech, měsících bez emocí kdy jedinné co cítím je zase jenom úzkost, mi po tvářích začaly stékat slzy. Cítila jsem zradu. Bezmoc z toho že jsi mě tady v tom nechal. A moje srdce se konečně zase otevřelo. Té bolesti která je asi tak velká že si ji nemůžu prožít najednou. Někdy se musí asi stát velké věci a chce to hodně moc vody která protrhne tu pevně vystavěnou hráz kolem mého srdce kterou jsem si tam za ten rok vystavěla.
Nevím jestli někoho budu ještě někdy milovat jako tebe a do mého života přichází i realita toho že možná už ne. Že už budu navždy rozbitá. Že to možná nikdy nevybrečím. Kolik slz, kolik týdnů, měsíců nebo let se taková věc hojí? Doufala jsem že beze mě budeš šťastnější ale nejsi. Doufala jsem že náš příběh je dopsaný do konce ale stále za tou kapitolou neumím zavřít dveře. Už se to párkrát stalo. Přišlo něco velkýho, potoky slz a já měla pocit že teď už jsem z toho venku. Na chvíli to tak bylo. Ale vrací se to. Bojím se že se to bude vracet donekonečna. Bojím se že každý můj nový slibný vztah ztroskotá na tom že tam pořád ještě jsi. Byl jsi moje kotva, moje jistota, až tak velká že jsem si tě dost nevážila. Protože jsem nevěřila že bych tě někdy mohla skutečně ztratit…
Když jsme se naposledy viděli byl jsi nešťastný a já taky i když jsem se snažila tvářit že jsem děsně v poho. Byli jsme oba odpojení a hrozně daleko. Byl mezi náma celý oceán. Stejně jako byl někdy mezi náma i když jsme byli spolu. Tak proč pořád vzpomínám dokolečka jen na to hezký? Je to už jako stará ohraná gramofónová deska. Naše seznámení na Vinohradech. To božský léto kdy jsme se po 14 dnech známosti sbalili do tvého pidi autíčka a jeli za sluncem. Jak byl každý den jako sen. Jak jsem byla tak hrozně moc v PŘÍTOMNOSTI že mi přišlo líto se byť i jen dívat na telefon. Jak se moje tělo vedle tebe totálně hormonálně zbláznilo a já menstruovala co 14 dní. Jak jsem vibrovala láskou jakou jsem do té doby nepoznala. Jak to bylo celé vesmírné a možná až moc vyfičené než aby to vydrželo. Jak jsem byla tak moc šťastná až jsem myslela že se zblázním. Ten večer v Grébovce kdy nám hráli Beatles a my se do sebe zbláznili. Ta noční procházka bosky Prahou a ty špinavý nohy u mě doma. Jak jsi měl vzal ke slonům. Jak jsem si díky tobě koupila longboard a najednou neměla vůbec žádný strach a naučila se na něm ihned jezdit. A jak jsem si pak rozbila kolena na Letný a bylo mi to fuk. Jak jsem vedle tebe cítila naprostý pocit bezpečí a prostě věděla že jsi to TY. Naše projížďky Jettou. Procházky po lese s Joeym. První společné noci v naší první červené dodávce. Kde a kdy se to všechno ztratilo…?
Nezbývá mi než doufat že se jednou probrečím na samotný konec. Že ten pocit že tě budu milovat navždy jednou zmizí. Nebo že i když to tak bude, najde se v mém srdci místo i pro někoho dalšího koho vždycky po pár týdnech nevytlačíš. Že i ty se naučíš skutečně milovat a budeš šťastnější s nějakou jinou než jsi byl se mnou. A celé to bude konečně dávat smysl.