Okna a zrcadla
Včera byl jeden z těch večerů, kdy se mi zastesklo po Praze. Vlastně ani ne tak po ní, jako po té části příběhu, co byl useknut. Co mi byl „sebrán“…Když si něco neodžijeme, má tendenci se to pořád vracet. Tak dlouho, dokud to uvnitř nepochopíme. Nepochopíme, že to my sami byli těmi „oněmi“, kdo si to vzal. Teď už tomu rozumím. Vidím to úplně zřetelně na svém vlastním příběhu…
Stěhování z Vinohrad jsem tehdy nesla těžko. Jsou to už 2 roky a mě se to stejně pořád vrací. Jednou za čas se ty dveře zase otevřou…
- A já zase znova cítím ty prosezené teplé letní večery v otevřeném okně svého pokoje s výhledem do vnitrobloku...
- Ty tichá rána, kdy jsme se v Riegráčích ještě skoro sami s Joeym procházeli a nasávali atmosféru probouzející se Prahy…
- Ty (o něco hlučnější) večery, kdy jsme na tom samém místě s kupou dalších lidí pozorovali západy slunce nad Pražským hradem…
- Ty večery s Jankou a sklenkou vína na lavičce před Kaabou, kdy jsem pozvedala zrak k místním budovám a cítila se po hrozně dlouhé době zase tak svobodná…
- Ten večer, co mě tady Tom poprvé vyklopil z naše prvního rande…a pak ještě mockrát…
- Tu první pusu před našim domem…
(a takhle bych mohla pokračovat snad…no, ještě dlouho)
Když jsme se tehdy stěhovali, psali jste mi, že se nemám bát. Že přijde něco ještě lepšího. Že VŽDYCKY to tak je. Nechci vám brát iluze, ale no…ehm, není.
Pokud totiž nepochopíme lekci, kterou nám život právě dává, zopakuje se znova. A ještě s větší intenzitou…A opakuje se stále dokola, tak dlouho, dokud nám to nedojde. Není to „nespravedlivý svět“ nebo „zlí lidé v něm“. Jsme to vždycky jenom my.
Dneska už to vím. Vím, že jsem si za to všechno tenkrát mohla sama. Že to nebyla ta protivná spolubydlící, moje kamarádka Janka nebo krutá Praha, která mě připravila o můj klid. Že jsem to byla jenom já sama.
Jeden člověk (neptejte se mě kdo:) jednou řekl: „Celý život jsem si myslel, že koukám z okna. A přitom jsem se celou tu dobu koukal do zrcadla.“
Poslední dobou se až nestačím divit, jak prosté je vlastně vzít do ruky ten hadr a to okno konečně pořádně umýt. A spatřit v něm svůj vlastní odraz. Protože když jednou vidíte jasně, už nikdy se ke špinavýmu oknu vrátit nechcete.
(a neboj mami, i na ty skutečné okna u nás doma jednou dojde, už to mám ve svým podzimním plánu!)