Jak jsme se rozešli

 

rozchod jak přežít

Od svých 14 jsem pořád s někým chodila nebo se s někým rozcházela, randila nebo měla “převozníky”. Nebyla jsem ani chvíli sama. Ten měsíc kdy jsem po 10 letech ukončila vztah a byla opravdu sama byl asi ten nejtransformačnější měsíc v mém životě.Ale byl to jenom měsíc…

Rozejít se bylo to nejvíc co jsme si mohli s Tomem dát. Oba jsme pochopili že je to nezbytné k tomu abychom se posunuli. Sice jsem bušila pěstma a hrozně nadávala když mi to oznámil ale uvnitř mě zároveň fandil tichý hlas, který říkal. Ou je, konečně ses pochlapil a udělal to!

A pak se Tom odstěhoval. Nejdřív do druhého patra než si něco najde. Do patra ze kterého se měsíc předtím odstěhoval po roce bydlení náš společný kamarád. Načasování, které zkrátka nevymyslíš…Jak já si oddychla! Pomohla jsem mu víc než ochotně přenést jeho věci a cítila se u toho volná jako pták. Konečně jsem nemusela po nikom uklízet. Konečně jsem nemusela nikomu vařit. Konečně mě nikdo nerušil!

To nadšení mi vydrželo přesně 3 dny. Pak přišla ohromná bolest. Brečela jsem i několikrát denně.Bolest, kterou jsem si prožila před 4 lety a o které jsem si myslela že už nikdy nepřijde, přišla. I když o něco míň intenzivní než tehdy ale pořád to bylo peklo. Měla jsem pocit, že mi právě končí život a uvědomila si jak ohromně moc stále neumím být sama. Čistila jsem si svůj strach z opuštění a vůbec všechno co jsem si nevyčistila tehdy protože jsme se s Tomem potkali tak strašně brzy po mém prvním rozchodu. Učila jsem se být zase sama. Sama v práci. Sama po práci. Sama v lese. Sama večer před spaním i ráno po probuzení.

A když to bylo fakt blbý a pokusila jsem se utéct k lidem bylo to pak ještě blbější. Cítit se sama mezi lidmi, i těma nejbližšími, byl nakonec horší pocit než být sama doma. A pak mi to všechno postupně docházelo. Vždycky jsi přece sama. A zároveň s tím nejsi nikdy sama. VŠECHNO JE TO JENOM V TVOJÍ HLAVĚ.

Náš starý vztah s Tomem skončil. Ale co jsme nečekali, zrodil se nový. Poskytli jsme si prostor a došlo nám že ten je tím co tak moc potřebujem. A taky několik dalších věcí na kterých jsme začali společně pracovat. Otvíráme se teď mnohem víc světu a druhým lidem. Sdílíme spolu ale nelpíme už na tom aby nás ten druhý dělal šťastným. Vstupujeme do své vlastní síly. Do nové úrovně bytí. Do nové úrovně lásky. Máme teď i víc energie což se projevuje třeba tím že mnohem míň jíme:)

Píšu to vám sem celé proto abyste věděli že krize jsou všude. A že nemá smysl před nimi utíkat. Slovo “krize” se dá údajně přeložit i jako “příležitost” a tak bychom je taky měli brát. Ne jako tragédii ale prostor pro změnu. Protože na konci každé krize je nový začátek. Ať už je jakýkoliv. 

Co bude dál sami nevíme. Uvědomuju si že o vztazích a vlastně tak nějak celkově o životě nevím vůbec nic. Že se to všechno pořád tak hrozně mění! A vždycky když mám pocit že už to mám poskládané, zbortí se mi to celé jako hračka z lega. Uvědomuju si i jak je ošemetné sdílet tohle všechno ven, ale přesto to dělám. Protože věřím v sílu sdílení. Co s Tomem oba víme je že mezi náma je to už napořád, ať už to bude mít v budoucnu jakoukoliv podobu. Že láska je ale vyvíjí se. Stejně jako my. A taky že existuje jenom v přítomnosti. Bohužel. Nebo spíš. Bohudík! A tak teď poznáváme sami sebe i Lásku zase trochu jinak. A je to skvělý❤️