Nádech TEĎ, výdech POTOM

jak to přežít

Každé ráno si teď dělám hrnek horkého kakaa a jdu do lesa. Nechápu, proč si kupuju raw kakao když ho pak stejně uvařím.
Tuhle jsem v lese potkala jelena. Bylo brzo ráno, on si okusoval uprostřed cesty keř, já zamyšlená šla oči k zemi. Najedou stojíme proti sobě a koukáme na sebe. Ani nedutám. Ale stačí jeden mikropohyb a dává se na úprk. Poprvé slyším jelena takhle zblízka “štěkat”. Konečně mi dochází, že to co z dálky vždycky slýcháváme fakt nejsou psi z vesnice.

Je mi poslední dny stále těžko. Ztrácím pevnou půdu pod nohama a zpochybňuju každou část svého bytí. Vracím se do minulosti, tápu, hledám (se). Dotýkám se věcí tam uvnitř, hluboko, které jsem myslela, že už tam dávno nejsou. Cítím zas tu malou holku a mám pocit, že se od té doby vlastně vůbec nic nezměnilo. Ona se nezměnila.

Mám chuť zase odjet někam daleko, nejlíp na druhý konec světa i když jsem si už několikrát vyzkoušela, že změna kulis nezabrání tomu, že tam na tom konci zase narazím. Na sebe.

Kdy se to stalo? Bylo to včera? Nebo před týdnem? Nebo už je to několik měsíců? Kdy jsem zase zapomněla žít? Vidět ten svět kolem tak intenzivně jako bych se právě probudila někde v ráji u moře na druhém konci světa. Nádech TEĎ, výdech POTOM.

Je to hluboký, bolavý proces. Stejně intenzivní jako očista, cvičení a otužování do kterých jsem se teď naplno pustila. Čistím se (aspoň v to doufám). Ale tak do hloubky že to fakt bolí. Hodně. Přesto to “zvládám.” Dřív jsem v podobných chvílích upadala do depresí, dneska už “to” dokážu nepustit tak hluboko. Dokážu o tom i psát. Ale stejně…Všechno nebo nic. Černá nebo bílá. Extrémista, co se stále Potřebuje posouvat vpřed díky utrpení. Ta malá holka, co se vlastně nezměnila.

Ale ten ranní les, ten pomáhá. Studený vzduch voní po naděje, která mi leze až do nosu. Ptáci cvrlikaj a já cítím, že se všude kolem teď tvoří nový svět. Svět, ve kterém tyhle staré koncepty už nefungujou. A proto se jich musím(e) zbavit. Možná ještě trpím, protože to zatím jinak neumím. Možná je to jenom můj vzorec. Vzorec, že pokud chci něčím projít, musí to bolet. Možná utrpení NENÍ nutnou součástí našich životů. Možná existujou i jiné způsoby, jak se posouvat. Možná, možná, možná…

Ale bude líp. To vím. NE. Bude nádherně. Cítím jak se do mě pomalu zase vkrádá život. S každý nádechem je blíž a blíž. Všechno je to jenom v mých rukou. Nádech TEĎ, výdech POTOM.