Moje pouť do Santiago de Compostela aneb 300 km pěšky po svých

Svoji svatojakubskou pouť do Santiago de Compostely jsem podnikla na podzim minulého roku. O pouti jsem však snila už víc jak 6 let. Přesto bylo moje rozhodnutí i přípravy nakonec velmi sponntání a tak vypadala i celé moje cesta. Bez plánu a zpáteční letenky domů jsem na ni strávila (i se závěrečným „válením se“ a poznáváním) nakonec 18 dní.

Moje proč

Všechno to vlastně začalo už před víc jak 6 lety díky setkání s poutníkem na prahu mého domu. O tom, jak poutník před lety zaklepal u nás doma na dveře,  jsem sepsala celý článek na svůj starý blog (najdete ho tady) a tak to nebudu víc rozvádět. Přece jenom to že někdo zaklepe u vás doma na dveře s tím, že ho čeká ještě půl roku chůze a chce u vás přespat je věc, která se nestává každý den. Byla jsem z toho zjištění tenkrát naprosto nadšená, protože přišlo v době, kdy jsem sama přemýšlela nad nějakým „útěkem“ a změnou a byla přesvědčená, že mi Piotra z Polska seslal sám vesmír.

Pak přišel film Divočina a já zatoužila někam se vydat sama o to víc. Byl to ale pořád spíš hodně vzdálený sen než reálný plán. Buď jsem neměla čas nebo peníze nebo odvahu nebo všechno najednou. Vlastně jsem tehdy ani neviděla variantu schůdnou pro mě. Jít sama půl roku do Santiaga mi přišlo stejně nereálné jako přejít v Americe pacifickou hřebenovku (jak je tomu ve filmu Divočina). A to, že bych mohla jít třeba jen na pár týdnů tehdy mě prostě nějak nenapadlo.

Téma poutě a Santiaga se mi od té doby do života vrátilo znovu když jsem poznala mého kamaráda Dana, který se na pouť vydal před pár lety. Měla jsem tak info z první ruky. A když jsem potom shlédla i film The Way (pouť), bylo už téměř rozhodnuto. Půjdu do Santiaga!

Jenomže pak přišla pandemie a odsunula všechny mé cestovatelské choutky…

A tak se další rok nic nedělo. Až nakonec přišlo velmi spontánní rozhodnutí na konci léta. Půjdu. Teď nebo nikdy! Ale protože jsem větší snílek než plánovač, když jsem se rozhodla že asi za týden vycházím, neměla jsem připravené a zjištěné vlastně vůbec nic! Až v tuhle chvíli jsem začala zjišťovat jednotlivé trasy . A i když jsem od začátku snila o tradiční francouzské cestě, nakonec jsem se rozhodla jít z Porta.

Proč? Jednak jsem se bála, že už je příliš pozdě a koncem října bych už musela čelit nevlídnému počasí. A druhak jsem neměla vůbec nic nachystáno, připraveno, natrénováno. Jít 2 týdny místy místo měsíce  (nebo nejít vůbec)  mi tak přišlo jako zlatá střední cesta. Cesta, kterou já extrémista málokdy volím. A dobře jsem udělala.

Moje trasa

Moje trasa tedy nakonec vedla z Porta (od katedrály Sé) podél pobřeží až do Camini, kde jsem se rozhodla jít  na chvíli centrální (vnitrozemní) trasou s variantou „Espiritual“, což je 3denní varianta pouti spojenná s cestou lodí , po které byly údajně dovezeny do Santiaga i ostatky svatého Jakuba. A určitě jsem nelitovala. Užila jsem si totiž jak oceán tak vnitrozemí, jak polední pařáky a koupání v moři, tak i nějaký ten déšť.

1. den Porto-Praia de Angeiras (35 km)
2. den Praia de Angeiras – Povoa de Varzim (17 km)
3. den Povoa de Varzim – Esposende (21 km)
4. den  (O km)
5. den Esposende – Darque (30 km)
6. den Darque – Via Praia de Ancora (22km)
7. den Via Praia de Ancora- Vila Nova de Cerveira (25 km)
8. den Vila Nova de Cerveira – Tui (20 km) a překročení hranic do Španělska
9. den Tui – Saxamonde (30 km)
10. den Saxamonde – Pontevedra (25 km)
11. den Pontevedra – Armenteira (20 km)  varianta Espiritual
12. den Armenteira – Vila Nova de Arousa (25 km) varianta Espiritual
13. den Vila Nova de Arousa – A Picaraňa (10 km pěšky + 20 km lodí) varianta Espiritual
14. den A Picaraňa – Santiago de Compostela (15 km)

Jak jsem se sbalila

Batoh a boty jsou 2 nejdůležitější věci, které na své cestě řeší asi každý poutník. Já si asi měsíc před cestou (kdy jsem ještě netušila že Camino půjdu) objednala batoh značky Mammut za účelem mít pevný a pohodlný batoh jak na jednodenní treky po horách, tak na sbalení na týden či dva kamkoliv. A naprosto jsem si ho zamilovala! Není to sice klasická krosna (batoh má oficiální objem 24 litrů), ale já ho po sbalení všech mých věcí dokázala natáhnout a zvětšit na velikost 40 l batohu:) Jediné co mi na něm chybí je lepší uchycení karimatky a víc kapes, jinak jsem s ním nadmíru spokojená. Hlavní pro mě bylo, aby batoh sednul i na mojí malou postavu (měřím 158 cm) a měl pevné záda s dostatečným odvětráváním. A to má!

Boty byly snad ještě větší punk. Rozhodovala jsem se podle nejrůznějších internetových diskuzí, zda si vzít s sebou těžké pohorky, svoje staré sportovní tenisky s goretexem nebo jen lehké běžecké boty. Nakonec jsem pár dní před odjezdem shodou náhod narazila na příspěvek od Ládi Zibury, který se po 10 letech vydal znovu na francouzskou cestu. Na fotce měl boty značky Altra a pod příspěvkem spoustu komentářů od lidí, kteří chválili volbu jeho obuvi. Když jsem si boty vygooglila, intuice mi jasně řekla že tohle jsou TY BOTY  ve kterých to zkrátka dám! A nelhala. Moje staré běžecké boty byly navíc v procesu rozkladu a tak mi poslední možný den před odjezdem dorazily tyhle krásky.

Jedná se o hodně odpružené běžecké boty. A to odpružení s těžkým batohem na zádech člověk opravdu uvítá. Cesta z Porta vede víceméně pořád po asfaltu nebo dřevěných chodníčcích podél moře. Takže pohorky jsou na téhle trase opravdu zbytečné. Jediné co jsem potřebovala bylo vyřešit jak to udělám, když bude pršet. To jsem nakonec vyřešila koupí nepromokavých ponožek (boží vynález!), které mi už ovšem nestihly přijít včas a čekali tak na mě doma po mém příjezdu:)

Na trasu Porto – Santiago jsou pohorky (alespoň od jara do podzimu) opravdu zbytečné. A kohokoliv jsem v těžkých botech potkala, ten spíš litoval. Jedné holčině, kterou jsem potkala dokonce slezlo v pohorkách pár nehtů (stejně jako Reese ve filmu Divočina). Noha musí hlavně dýchat! Jak řekl můj dobrý kamarád. A kvůli těm pár deštivým hodinám tahat celou dobu na noze nepromokavý goretex by byla zbytečnost. Lehké běhací boty při promočení do pár hodin zase uschnou a když ne, vyměnila jsem je za sandále a jelikož bylo teplo, šla jsem v nich a tenisky nechala sušit zavěšené karabinou na batohu.

Karabinky se náramně hodily i když jsem se třeba přes den vykoupala v moři a chtěla nechat dosušit plavky takže moc doporučuju (což v mém případě znamenaly plavkové kalhotky a sportovní podprsenku aneb další kus oblečení ušetřen.)

Stejný otazník jsem měla i u karimatky. Věděla jsem, že možnosti ubytování a otevřenost některých albergue (ubytoven pro poutníky) jsou v době kovidové omezené, a tak jsem chtěla mít jako poslední možnost jistotu ve formě přespaní venku. To se naštěstí nakonec nekonalo a i když k podobným dobrodružstvím inklinuju, tady opravdu nebylo moc míst, kde bych si to uměla představit. Navíc sama. Karimatku jsem však nakonec hojně využila na ranní jógu. Takže i když jsem vzala z domu tu nejstarší možnou (s tím, že ji kdyžtak nechám u nejbližší popelnice), táhla to se mnou nakonec celou cestu. A ranní protažení na začátku každého dne se stalo příjemnou rutinou.

Obecně pro mě bylo balení velká challenge. Sbalit se minimalisticky (jenom jedny kraťasy na celou dobu?!) a přitom mít všechno co potřebuju.

Až u balení jsem si uvědomila jaká jsem to jalová turistka a že nemám s podobnými vícedenními pochody vlastně žádnou zkušenost!

A co bych teda do příště udělala jinak?

Netahala bych s sebou vůbec spacák (na hostelech byly peřiny a na všech albergue mi vždycky půjčili deku či dvě), sandály (místo nich bych si vzala jen lehké žabky, které zabírají méně místa do sprchy a jako přezuvky na ubytovny). Domů jsem posílala poštou i kartáč na vlasy ( z kančích štětin), který mi v batohu zabíral spoustu místa a nějakou tu kosmetiku. Taky jsem nevyužila šňůru na prádlo (přes noc jsem sušila oblečení přehozené přes postel nebo na topení.)

Naopak bych si sbalila alespoň malý cestovní nožík (neb nejen každý správný muž, ale i žena má mít nůž)  a já se stravovala hodně z vlastních nákupů a na hotové jídlo chodila jen občas.

Co jsem měla s sebou:

• batoh značky Mammut Ducan women 24 l (+ pláštěnka na batoh, která u mě byla součástí batohu)
• běžecké boty značky Altra
• 2x karabinka (na zavěšení mokrého oblečení na batoh)
• sportovní sandále
• spacák
• karimatka
• 1x nepromokavá bunda
• 1x nepromokavé kalhoty
• 1x rychleschnoucí ručník
• 1x dlouhé legíny
• 1x sportovní kraťasy
• 2x tričko (1x merino a 1x funkční)
• 1x sportovní tílko
• 5x ponožky (1x teplé merino, 3x sportovní a 1x bambusové)
• 2x sportovní podprsenka
• 3x kalhotky
• 1x spodek od plavek (na vršek jsem používala ke koupání sportovní podprsenku)
• 1x tenká mikina s dlouhým rukávem
• 1x teplá mikina
• 1 plátěná taška na nákupy
• láhev na vodu
• špunty do uší
• náplasti na puchýře
• kosmetika (šampón+kondicionér v malém cestovním balení, tuhé mýdlo, kartáček na zuby, pasta, olej na obličej i proti slunci (měla jsem malinový který má přirozené SPF asi 30), domácí měsíčkovou mast v mini balení na večerní mazání nohou (osvědčila se moc;), uvolňující konopný chladící gel na namožené svaly (rovněž se skvěle osvědčil), hořčíkový olej (další super věc), konjaková houbička na čištění obličeje, tužka na obočí, gumička na vlasy, holítko, tyčinky do uší, kartáč na vlasy)
• gel na praní prádla v mini balení
• doplňky stravy (měla jsem s sebou přírodní tablety s hořčíkem, vitamínem C a probiotika která beru i doma pravidelně na svůj neposlušný žaludek)
• mobil
• nabíječka
• power banka
• sluchátka na mobil
• deník + propiska
• nepromokavý pytel na oblečení
• šňůru na prádlo + pinetky na vlasy místo kolíčků
• šátek na obličej
• sluneční brýle
• taštičku na doklady
• peněženka
• peníze (měla jsem hotovost i kartu)
• doklady (občanku + pas – ten by nebyl potřeba, ale zrovna mi končila občanka)
• nějaké energetické raw tyčinky, oříšky a bezlepkový chleba na první dny

Jak je to se stravou na cestě?

Tuhle věc možná spoustu lidí vůbec neřeší, ale pro mě to bylo velké téma. Tím, že jsem celiak a celkově na stravu hodně náročná, byl pro mě občas problém sehnat kvalitní potraviny. Hodně jsem si proto nakupovala do zásoby ve velkých supermarketech (a proto se hodí i místo v batohu navíc) a svačinky, večeře a někdy i snídaně jela z nakoupených zásob.

Obecně jsou však na každém rohu restaurace (občas nabízejí i zvýhodněné poutnické menu), kavárničky a pekárny. Takže hlady určitě nebudete. A taky samozřejmě záleží jaký máte budget a jak pouť pojmete. Potkala jsem hodně (převážně žen), které šly doslova od kavárny ke kavárně a od kafíčka ke kafíčku. No i tak se dá:)

Jinak ale není problém ani s bezlepkovými potravinami a větší supermarkety mají velký výběr zdravých výrobků.

Kde a jak se spí?

Spí se v tzv. albergue což jsou ubytovny pro poutníky. Stojí většinou od 5 do 15 euro za noc a musíte mít kredenciál (což je takový pas pro poutníky který dostanete na začátku vaší cesty – kupuje se v info centrech, kostelech i kavárnách). V době kovidové (a mimo sezónu) jich je však dost pozavíraných. I tak je na trase ubytování (v podobě hostelů) spousta.

Tady přichází na řadu technika. Moc ráda bych šla bez vymožeností dnešní doby jako správný poutník, ale protože můj orientační smysl se blíží k bodu nula, byla jsem vděčná za aplikaci, která mi ukazovala jak trasu, tak počet ušlapaných kilometrů i dostupnost jednotlivých albergue a hostelů včetně kontaktů na ně. Albergue byly asi tak z půlky pozavírané právě kvůli kovidu, a tak jsem většinu nocí spala na hostelech. Ty jsou bohužel o něco dražší, takže se můj budget na cestu o něco navýšil. Aplikací na cestu je hned několik. Já šla celou dobu podle appky Camino Ninja, která se mi maximálně osvědčila.

Každý den odpoledne kolem 2, 3 hodin kdy jsem už zhruba věděla kam ten den dojdu, jsem prostě zavolala na ubytko a rezervovala si postel. Za normálních (nekovidových) okolností, kdy jsou všechny albergue normálně v provozu však rezervace nejsou potřeba a většina lidí je dělá jen v naléhavých případech (třeba když je rozbolí koleno).

Co jsem na cestě zažila a jak to celé vlastně probíhalo?

Tenhle článek jsem chtěla pojmout spíš informativně aby se hodil někomu dalšímu, kdo se na cestu vydá. A kdybych tu teď měla popisovat všechny svoje zážitky a zkušenosti, vydalo by to ještě na několik stran:) Tak se to pokusím zkrátit a popsat jen to nejzásadnější.

Můj záměr byl od začátku takový, že jsem chtěla jít sama. To znamenalo nepřilepit se hned na začátku na jednu skupinku nebo člověka, ale být opravdu celou dobu samostatná a pokořit tak svou komfortní zónu. Díky tomu jsem opravdu čelila všem nástrahám sama a musela si poradit v nejrůznějších situacích. A taky jsem poznala hromadu lidí. Jak se říká „na Caminu nejsi nikdy sám“ a to je pravda. Pořád někoho potkáváte.

Já potkala holčinu, Páju z Česka hned na začátku trasy u katedrály Sé v Portu. Zahlídla jsem ji už vlastně na letišti ve Vídni, kde jsem ji hned identifikovala podle Santiago nášivky na batohu a trekových holí. S Pájou jsme se chvíli bavili před katedrálou anglicky než nám docvaklo, že jsme obě z Česka:) Navíc jsme zjistili, že toho máme až podezřele hodně společného včetně stejné barvy oblečení. Můj kamarád mi říkal, že na pouti se dějí velké „náhody“ a já tomu zpočátku moc nevěřila. Ale Pája (a následně spoustu dalších „náhod“ a věcí) toho byla jasným důkazem.

Nejdřív to vypadalo, že opravdu půjdeme trasu spolu, ale protože jsme ani jedna nechtěli na někom „viset“, dobrovolně jsme se rozešli a zbytek trasy si posílali hlasové zprávy a dělily se společně o zážitky z cesty. A nakonec si dali společnou večeři v Santiagu:)

S Pájou jsme se rozešli i z toho důvodu, že jsem 3. den trasy chytla úpal a 4. den proto strávila celý na hostelu, kde jsem se kurýrovala. Byla to opravdu krizovka kdy jsem si myslela, že do Santiaga nedojdu a poletím domů. Nakonec jsem se však dala jakž takž dokupy. A 5. den mi byl odměnou lehký déšť za který jsem byla nesmírně vděčná. Takže další důležitá věc na cestu- pořádná pokrývka hlavy! Já měla jen tenký šátek a bylo to evidentně málo. Svoji roli sehrálo asi i to, že jsem první dny trasy dost špatně spala a navíc byl zrovna úplněk. Začátek Camina tak pro mě byl víc než náročný…!

Na cestě jsem potkala pár lidí z Čech, z celé Evropy a dokonce i z Ameriky. Každé setkání bylo tak trochu osudové a měla jsem pocit, že mi ti určití lidé nechodí do cesty vůbec náhodou. Třeba jsem jedno ráno vzpomínala na mého dědu Jaroslava a asi po hodině chůze potkala super kluka z Ukrajiny, který se jmenoval Jaroslav:) Nebo jsem si vzpomněla na film Pouť a říkala jsem si, že by bylo fajn potkat někoho z Ameriky a vzápětí jsem potkala Andyho z Koloráda. Nebo starší paní ze Švédska, které jsou na společném obědě (když jsme na sebe znovu kolem poledne „náhodo“ narazily) vymluvila díru do hlavy o tom, jak miluju Švédsko (za to zase může Jonna Jinton)

Jeden den jsem třeba přišla na albergue a těsně předtím poslouchala zprávu od Páji, která hrozně řešila, kterou trasou se druhý den vydat. Jestli jít espiritual variantu nebo ne. Mě se to v té chvíli nechtělo vůbec řešit a vlastně jsem ani nevěděla, že to rozhodnutí budu muset udělat hned další den. No a hned při příchodu do albergue se se mnou dal do řeči snad největší dobrodruh, kterého jsem za celé Camino potkala. Harry z Vídně, který je na cestě po Caminu (i mimo něj) už několik měsíců a který je na cestách 8-10 měsíců v roce. Pověděl mi všechno co jsem potřebovala vědět o další cestě, poradil, navedl a podělil se se mnou o spoustu cestovatelských vychytávek. Byl to zkrátka zas jeden unikátní večer, na který budu už napořád vzpomínat. Stejně jako třeba na Manua z Itálie, se kterým jsme probírali cestou duchovní témata i úplné blbosti a se kterým jsme se několikrát přímo vesmírně sešli (a jednou do sebe doslova narazili:), nejmilejší Kathleen z Kanady, která byla na Caminu takovou moji druhou mámou nebo mého strážného anděla z Vila de Ancora, jehož jméno jsem si nezapamatovala, ale který mě pozval na sodovku a hned několikrát mě navedl zamotanou v centru města.

Na Caminu zkrátka nikdy nejste sami a každý (fakt skoro každý) vám chce pomáhat. Někdy je to až trochu moc, to třeba když uhnete z cesty protože se potřebujete vyčůrat a už na vás někdo z dálky mává že jdete špatně a máte jít tudy a tudy:)

Bylo by fakt nadlouho tady popisovat den po dni, protože každý den byl plný zážitků, vnitřních procesů a „aha momentů“. Prožila jsem si toho opravdu hodně a spousta (většina) věcí je nepředatelná. A tak sem hodím na závěr pro ilustraci krátký úryvek z mého deníku:

Den. 8. Vila Nova de Cerveira – Tui

„Sedím tady a nevím co psát. Mozek je pořád příliš unavený přemýšlením. Papírová mapa je boží věc. Když kouknu do mobilu, byť jen na pár minut, je mi hnedka hůř. Ale za chvíli budu už ve Španělsku tak bych si měla najít alespoň nějaké slovíčka. Vlastně nevím, jestli už ve Španělsku nejsem, protože teď se mě pán ptal jestli anglicky nebo španělsky. 

Pořád jsem trochu vynervovaná, ale už se za to nelinčuju. Prostě tohle je moje transformační cesta. Přechodová. Nejsem na dovolené. Je ok nebýt furt v chillu. Pro něco jsem si sem přišla. Teď mě dohnala zas ta kudrnatá. Přijde mi, že všichni ostatní poutníci jsou nějak v klidu. Ale je to tak, jak to je. Zůstávej v otázce. Prostě buď. Neřeš. Děláš to nejlepší co můžeš. Seš borec. Už nějakou dobu skoro nespíš a stejně žiješ. A jdeš:)

Kvalitní jídlo pomáhá. Stačí salát a kus masa. Nemusí být všecko eko bio raw. Třeba o tom všem napíšeš knihu. Mobil ničí život. Pomáhá, ale asi jen tak na půl hodiny denně. Pak odvádí člověka daleko od sebe. Prostě papír je papír! Plány ničí život. Spěchat ničí život. Kudrnatá je asi španělka. Nebo Portugalka. Proto je tak v chillu. Ta to má jak dovolenou s chůzí. V komfortní zóně si jde od jedné kavárničky ke druhé. 

Dnes jsem šla celý den sama. Jsem teď celé dny sama a užívám si to. Valenca byla krásná. Tui je nádherné. A tohle albergue je fakt stylovka. Ultra cool hipstárna na druhou:)“

Camino je zkrátka takové jaké si ho uděláte. Pro mě byl největší „aha moment“ ten, že když důvěřuju, věci a lidi které potřebuju ke mě chodí v tu správnou chvíli. A sledovat tohle v přímém přenosu bylo opravdu wau. Takže jestli se vydáte, doporučuju co nejmíň plánů a co nejvíc „věřit vesmíru“. Jedině tak totiž poznáte, že to fakt funguje.

Poznala jsem za těch 14 dní tolik lidí a zažila tolik věcí, jako za půl roku normálního života. Camino je opravdu intenzivní zážitek a žít z něj budete pravděpodobně ještě dlouho. Já z něj žiju doteď. A taky jsem uviděla tu pravdu, že i když jsme šli všichni po stejné cestě, každý z nás si šel to své jedinečné Camino.

Doufám, že jsem tímhle článkem třeba někoho nalákala k tomu, aby šel taky. A jestli máte nějaké otázky, klidně mi napište sem do komentářů nebo pošlete zprávu. Ráda se podělím o vše co vím a co jste třeba v článku nenašli. Tak Buen Camino!;)