Poprvé na kambu aneb moje zkušenost s medicínou z pralesa

Nejhorší zážitek mého dosavadního života, ale taky medicína, který mi změnila život. To všechno je pro mě kambo.

Co je to vlastně to kambo?

Ve zkratce – šamanská medicína z pralesa. Nebudu se vám tady rozepisovat o tom, co je to přesně kambo. Už tak to bude dneska asi dlouhý:). Pokud vás to zajímá, doporučuju si přečíst článek přímo tady.

Pokud jste o téhle medicíně ale ještě nikdy neslyšeli, tak chci jen ve zkratce říct, že se nejedná o žádný jed ani psychedelikum (látku měnící vědomí). Kambo je čistě léčivá substance, která obsahuje přes 150 nejrůznějších peptidů a kterou místní domorodci v Brazílii získávají ze sekretu žáby jménem Kambo. Pokud k tomuto máte nějaké připomínky (třeba o nelokálnosti, etičnosti atd.) opravdu doporučuju přečíst si výše zmíněný článek. Tahle žába a celá její existence je totiž ohromně zajímavá!

Proč jsem na něj šla?

Žabka si vás prej musí zavolat. Asi jako všechno. U mě to sedí. O kambu jsem už párkrát něco zaslechla, ale protože jsem si myslela, že se jedná o psychedelikum (podobně jako ayuhaska nebo bufo alvarius), nevěnovala jsem ji pozornost. K psychedelikům mám velký respekt a tyto látky si mě zatím ani zdaleka nezavolaly.

Ovšem o kambu se znovu zmínil můj kamarád v době, kdy jsem intuitivně cítila silnou potřebu fyzické očisty a restartu. Už pár týdnů jsem totiž měla pocit, že i když začíná léto, tak se prostě pořád neumím dočerpat. Byla jsem pořád unavená, zhoršilo se mi mé zažívání (které na tom už dlouhodobě není úplně nejlépe) a měla jsem zkrátka pocit, že se mi vrací všechny příznaky celiakie, kterou jsem si myslela, že už mám vyřešenou.

Když jsem si o kambu přečetla pár článků a poslechla si podcast s Vojtou  zjistila jsem, že je to něco, co chci zkusit. Nejbližší termín na ceremonii v nejbližším městě (Olomouci) byl už za pár dní (a pak dlouho nic) a tak jsem se hned spontánně přihlásila.

Samotná ceremonie aneb nejhorší zážitek mého dosavadního života

Budím se v sobotu ráno a cítím se ještě unavenější než obvykle. Vůbec se necítím na to řídit někam, kde to neznám na něco, co vůbec netuším, co se mnou udělá. Chci celou akci zrušit.

Na druhou stranu si říkám, že tohle je přece „to něco“, co mi teď může pomoct. Opět je tu moje tradiční dilema. Když pojedu bude to ten správný hec nebo zase půjdu na sílu?

Nakonec vyjíždím, ale vlastně se mi vůbec nechce. Začínám mít regulérní strach. Strach z neznáma. Po chvilce jízdy v autě přichází zpráva od Vojty. Díky Českým drahám (a vesmíru samozřejmě 🙂 se celá ceremonie přesouvá na neděli. A tak se po pár prvních kilometrech vracím celá šťastná pátky domů. Doma to ještě nechávám uzrát. Žabka už ve mě pracuje. Nakonec se mi podaří přesvědčit sebe a pak i mého Toma ať si zítra udělá výlet a jede do Olomouce se mnou. Mluvím ještě s kamarádem, který mě varuje,  že po kambu nemusím být schopná vůbec řídit a tak mám hned lepší pocit, že mě někdo v nejhorším naloží do auta a odveze zpátky.

Druhý den vyrážíme a brzy jsem na místě. První co mě překvapuje je množství lidí (asi 20) i jejich seskupení. Na podobných akcích většinou čekám alternativní skupinu barevných batikovaných lidí, ale tady vypadají všichni až moc normálně. Taky atmosféra je taková ne příliš sdílná a otevřená jak jsem na podobných akcích zvyklá. Na konci už to ale celé chápu. Tady se jdete zkrátka vyb(l)ít každý sám za sebe, ze svých nejniternějších srač.ek. A na nějaké větší sdílení a navazování nezbývá čas, síla a asi ani chuť.

Při představě, že tady budu před všemi těmi lidmi zvracet (a kdo ví co ještě) mi není vůbec dobře. Už teď se cítím extrémně slabá a vyčerpaná. A to jsme ještě ani nezačali. Ale nevzdala jsem to a jsem tady. Padá ze mě první balvan. Alespoň tohle jsem tedy zvládla.

Vojta (náš průvodce celou ceremonií) hraje na kytaru. Dýcháme, zpíváme a postupně se uvolňujeme a ladíme. Sdílíme si navzájem svůj záměr. To, co od aplikace čekáme. Můj záměr je čistě fyzický. Chci se pročistit, uzdravit si zažívání a nebýt konečně tak chcíplá.

Nejdřív přichází na řadu rapé. S tím už mám zkušenost a tak se nebojím, ale ani netěším. Dávám si to nejjemnější  a je to stejně hnusné jako si to pamatuju. Po rapé mi je ale líp. Cítím se klidná a uzemněná. Ale ještě vyčerpanější. Mám pocit, že dneska by mi stačilo v rámci ceremonie jen to rapé. A moc nevím, jak zvládnout ještě kambo.

Jsem extrémně citlivý člověk a obvykle na mě všechno působí daleko víc než na ostatní. Taky jsem už 2 dny pořádně nejedla, protože před kambem se drží alespoň 8-hodinová dieta. No a mě nakonec po půldenním půstu natolik přešel hlad, že jsem už skoro 2 dny úplně bez jídla.

Se všemi těmihle rozporuplnými pocity a velkým vyčerpáním přichází i určité smíření. V nejhorším tady umřu. No co.

Začínáme.

Nejprve nám Vojta po jednom vypaluje body do kůže. Klasicky jako v pralese, ohněm a nahřátým dřívkem. Zní to možná děsivě, ale skoro to nebolí. Když jsme všichni ocejchovaní, pijeme vodu. Ať je co zvracet že jo:) Před aplikací se doporučuje vypít asi 2 litry vody. Zbývá mi toho ještě docela dost k vypití, ale nechci se pozvracet ještě před samotným kambem. A mít břicho plné vody je dost nekomfortní pocit.  Zároveň ale cítím, jak mi ta „přehydratovanost“ dělá dobře. Měla bych víc pít. Dávám si to jako předsevzetí.

Konečně přichází na řadu samotná aplikace. Jemný, nasušený prášek se nasype do vypálené ranky. Po aplikaci si jdu sednout zpátky na své místo a pár sekund cítím jen jemné štípání. Nic příjemného, ale taky nic co by se nedalo snést. Po dalších několika sekundách mě zalívá pocit tepla a na pár vteřin se cítím velmi příjemně. Ovšem opravdu jen na pár. Příjemný pocit tepla vystřídá nával horka a prudké bušení srdce. Tak a teď umřu. Prolítne mi hlavou. Cítím lehkou paniku z toho jestli mi nevyskočí srdce ven z těla. Zavírám oči a snažím se to prodýchat.

Ten kdo Kambo dokáže opravdu prodýchat a zcela přijmout, tomu údajně nemusí být ani špatně. Ovšem nevím, jestli někdo takový napoprvé vůbec kdy existoval.

Prodýchávat mi jde ještě asi půl minuty a pak se mi udělá tak zle, že jediné po čem toužím je vyzvracet to všechno ven. To ale nejde a tyhle sekundy počítám mezi ty nejhorší v mém dosavadním životě. Tohle je přesně ta chvíle, kdy si říkám, Radko seš fakt magor. Do čeho ses to zase pustila! A slibuju sama sobě, že podobné věci už nikdy nikdy víc!

Po několika dalších sekundách to povoluje a já konečně zvracím. Překvapuje mě, jak je mi najednou úplně fuk jak u toho vypadám nebo kolik lidí na mě kouká. Teď jsem tu jenom já a můj plastový kyblík. Ostatní mají koneckonců podobný problém a tak se stará opravdu každý sám o sebe. Zvracím vypitou vodu s takovou divnou pěnou a kouskami čehosi, co ale není jídlo. Nemám moc čas to zkoumat. Zpětně si ale vybavuju myšlenku, že tohle ve mě leželo už fakt hóódně dlouho.

Kdybych to celé měla přirovnat k nějakému zážitku, představte sim když jste byli ještě hodně malí a byli jste nemocní. A bylo vám fakt fakt zle. Teď si vybavte tu fázi, kdy vám bylo úplně nejhůř. Těsně předtím než přišla úleva v podobě zvracení. Představte si, jak se cítíte slabí, malátní a bezmocní. A teď to vynásobte dvěma a připočtěte si k tomu fakt, že s vyzvracením úleva nepřichází. Bohužel.

Zvracím už po několikáté a je mi pořád stejně hrozně. Do toho hraje hudba, Vojta bubnuje, zpívá a nutí nás tím k dalšímu zvracení. Kolem mě prochází asistentka s další várkou kamba. Ještě mě má čekat 2. a 3. vypálený bod. V tu chvíli si zcela jasně říkám – ani náhodou kámo! Cítím, že jsem na svém maximu a víc prostě nezvládnu. V tu chvíli nemám vlastně ani nad čím přemýšlet. Je to naprosto jasné NE.

Cítím to i jako takový osobní  test obhájení si vlastních hranic. Odmítám asistentku s kambem. Za chvíli za mnou přichází ještě Vojta a ptá se jestli opravdu nechci další bod. Jestli to není škoda když už jsem tady. Není Vojto. Fakt ne! Jsem vděčná že mě nikdo nepřesvědčuje a všichni moje rozhodnutí respektují.

Potřebuju na záchod. Ne úplně akutně jak jsem se bála na začátku (že se tady v nejhorším nejen vyzvracím ale taky po…). Všechny svoje tělesné funkce ovládám jako běžně. Jsem naprosto při vědomí. Jen mi je zkrátka neskutečně zle a jsem úplně slabá. Mávnu na asistenty, kteří mě berou na záchod. Dávají mi sebou i kyblík a mě proběhne hlavou že je to trochu zbytečné když jdu přece na záchod. O chvilku později jsem už za kyblík a možnost uvolnit se všemi směry současně velmi vděčná.

Vracím se zpátky a konečně cítím nějakou úlevu. Ještě několikrát zvracím (obzvlášť když přiblíží asistentka se zapálenou šalvějí, fuj odteď budu asi už navždy nesnášet vůni šalvěje) a pociťuju, že to nejhorší pomalu odchází.

Pomalu si lehám, ale najednou je mi hrozná zima a cítím jak mě začíná bolet břicho. Balím se do deky. Je to dost podobná bolest, jakou jsem měla když jsem loni držela několika denní „plant paradox“ dietu. A protože vím, jak se mi tenkrát ulevilo, beru tu bolest jako léčivou a jsem za ní vlastně ráda. Úplně vnitřně cítím, jak se mi uzdravují moje střeva.

Když ke mě přijde průvodce, říkám mu o své bolesti. Silně mi zatlačí na bod v břiše což mě hodně zabolí a pak pošle rukama i zvukem bolest pryč. A  mě se opravdu ulevuje. Jsem mu nesmírně vděčná.

Už jen ležím a prodýchávám poslední náznaky nevolnosti i bolesti v břiše. Celé to trvalo sotva 20 minut. Pekelných 20 minut. S úlevou přichází i myšlenka na to, jestli jsem to zbytečně nevzdala a neměla si nechat aplikovat i další body. Cítím, že to ale už promlouvá můj rozum a ego.  Vím, že jsem v danou chvíli poslechla intuici a udělala opravdu to nejlepší co jsem mohla. A tak tu myšlenku zase rychle opouštím. Ležím, poslouchám na střídačku živou hudbu a  reprodukované zvuky z pralesa.

Na řadu teď přichází druhá polovina lidí, kteří jsou na kambu už po několikáté a která měla doteď šanci pozorovat naše zvracení. Lehce pozoruju dění, ale jinak se snažím být v sobě. „Kambo mazáci“ nedostávají body do ramene, ale každý tam kam chce a jak to cítí. Do břicha, ke koleni, na kostrč, na ucho…Zvrací o něco zkušeněji, ale jinak je průběh alespoň na pohled podobný. Pak už všichni jen ležíme a regenerujeme.

Nakonec dostáváme ještě Sanangu, další medicínu. Jedná se o kapky do očí a kdo chce, dostává na dočištění a dozvracení znovu i rapé. Při pomyšlení na rapé se mi dělá neskutečně zle, ale kapky vyzkouším. Štípou jako chilli v očích!! Asi po minutě to ale přestane a já cítím zase o kousek větší úlevu. Kapky jsou teď pro mě stejně jako rapé ve srovnání s kambem už jen takový čajíček pro mrňata.

Pomalu se zvedáme. Ceremonie za zvuků několika dalších písní pomalu končí. Začínám se cítit docela normálně. Nejsem ani tak vyčerpaná jak jsem čekala. Teď už se můžeme i najíst, ale já stále nemám vůbec hlad. Měla jsem pocit, že se odtud budu muset odplazit, ale je mi vlastně docela fajn. I tak jsem ovšem vděčná, že mě Tom vyzvedne a naloží do auta. Veze mě k vodě kde mu hned zatepla všechno sdílím.

Po kambu 

U vody, kde mě tom odveze, potkáváme jednu hodně zajímavou paní. Je to zase jiný příběh, ale i tak mi nedá ji nezmínit.  Je ji totiž 85, ale vypadá minimálně o 20 let mladší. Má tyrkysově modré plavky, naušnice i oči. Energicky nám víc než hodinu vypráví o svém až neuvěřitelně zajímavém životě. Nakonec se shání po rtěnce, kterou si tentokrát zapomněla doma a tak se alespoň učeše a s elegancí dvacátnice umně převlíkne z mokrých plavek zpátky do civilu. Že prý by neměla protože přibrala ( i tak má na 85 let skvělou postavu), ale musí se s námi rozloučit protože si jde dát langoš a pivo. Uff. Tahle paní umí žít. Až mi bude 85, přeju si Ježíšku vypadat a mít alespoň z půlky tolik energie co ona.

Velkou část života se tahle paní živila mícháním léčivých čajových směsí. Ale když se jí ptám na závěr našeho povídání na její recept na dlouhověkost, jen zakroutí prstem. Ne ne, žádné bylinky holka. Já všechno co jsem kdy dělala a dělám, dělám ráda. Takže dámy, tohle je ten recept na věčné mládí.

Loučíme se, objímáme, paní stále povídá a já cítím, že nám ji vesmír neseslal vedle nás na deku jen tak náhodou. Stejně jako si mě náhodou nezavolalo kambo. Tohle je opravdu kouzelné ukončení našeho kambo výletu. Ten ještě dovršíme pořádnou večeří (a já se po 2 dnech konečně najím i když nemám pořád skoro hlad) a teplou letní procházkou stmívající se Olomoucí. Uleháme do naší dodávky uprostřed města a je nám krásně. Já jsem nadšená z té nové energie, kterou začínám cítit a Tom je nadšený ze mě. Že prej mě asi bude na kambo posílat pravidelně:)

Je to teprve den od ceremonie a tak nechci dělat žádné velké závěry. Ale už teď cítím, jak se mi uvolnilo celé tělo a přichází nová energie. Žádná velká extáze ani pocit vznášení se, spíš úleva a jemnost. Taky pořád nemám skoro hlad a stačí mi asi 1/3 jídla než obvykle. Po kambu se doporučuje pár dní nepít alkohol a kávu, nekouřit a jíst jen rostlinnou stravu protože látky a celý proces účinkuje ještě několik dalších dní. To všechno dodržuju. Ani se mi nechce svoje čisté bříško zaneřáďovat a hezky si teď rozmýšlím, co si do něj dám.

O pár dní později

Je středa, 3. den po kambu. Právě jsem docvičila jógu a cítila se u toho jako rambo. Dělám kliky, dřepy, posiluju a mám spoustu síly (i když výdrž pořád slabou). Taky se cítím mnohem víc ohebná a v pozicích se dostávám mnohem dál než obvykle. Navíc je půl 11 večer a mě se vůbec nechce spát. Trochu mě ten nával energie až děsí. Protože oproti tomu jak jsem měla před kambem baterky pořád skoro na nule a byla celá taková prostě chcíplá, je to až neuvěřitelná změna. Dokonce mi povolily záda a když už mě začnou bolet, uvědomuju si jak si tu bolest sama tvořím. Špatným držením těla, posedem nebo myšlením.

Trávím pořád bez problému a stále mi stačí asi 1/3 jídla než obvykle. Nemám vůbec chutě a když už, tak na čerstvé ovoce nebo třeba kokosovou vodu.

Spolu s tělem se mi ovšem extrémně rozjela taky hlava. Staré strachy, pocity že vůbec nevím kdo jsem, kam patřím, co tu dělám…Takové pocity neuzemněnosti a žádné jistoty. Jako bych začínala zase úplně od začátku. Zpochybňuju teď snad všechno okolo sebe. Nejdřív jsem si myslela, že mi kambo vytáhlo ven nějaké moje hluboko uložené vzorce nebo traumata. Pak mi ale došlo, že když k tomuhle u mě dochází, cítím u toho vždycky jako první silné pocity na těle. Hlavně po probuzení. Ještě ani neotevřu oči a už cítím tu tíhu a tlak různě po těle. Tohle se teď ale neděje. Sice mám nepříjemné myšlenky (protože rozum vždycky zaměří dříve či později pozornost hlavně na naše strachy), ale pocity na těle žádné. A když už přijdou, vím že je vyvolal právě ten proud negativních myšlenek. Že ty pocity přišly zkrátka až po myšlence, jestli je to srozumitelné.

Takže mi zkrátka kambo nenastartovalo jenom tělo, ale i hlavu! A protože jsem zvyklá hodně svojí energie směřovat právě tam (a nad vším bádat, analyzovat…prostě typický „overthinking“) tak ji mám teď rozjetou jako pendolino!

Tohle celé je ovšem jen moje subjektivní zkušenost (spojená i s aktuálním ročním obdobím, fází mého cyklu i místě kde se zrovna nacházím) a kambo bude (ostatně jako všechno) působit na každého z nás trochu jinak. Myslím, že pokud se na něj sama vydám příště, bude to zase jiné.

Vyléčilo mě kambo?

Můj záměr, který byl tentokrát čistě fyzický, se splnil na 100%. Chtěla jsem očistu a zlepšit si (ne-li rovnou uzdravit) svoje zažívání. A to všechno se mi splnilo. Nevím, jak dlouho to vydrží a jestli jedna aplikace opravdu může vyléčit i chronické nemoci jakou je v mém případě celiakie. Ale věřím, že pokud člověk k léčbě medicínou změní i svoje návyky, dřív či později se to prostě povede. Kambo mě opravdu oslovilo a myslím, že jsem na něm nebyla poprvé. Nic na světě není samozřejmě samospásné a vždycky je to hlavně o nás. Ale i tak za mě Viva kambo!