Čerstvý absolvent školy jménem život

Udělala jsem v životě takové kolečko a teď mám pocit, že stojím zase na začátku. O pár let starší, s pár šedými vlasy na hlavě a prvními vráskami okolo očí.

Nebudu vám lhát. Nevím, proč je můj život někdy tak složitý. Proč mám pocit že všichni okolo ví co chtějí a jedou si to svý. Nebo se tak jenom tváří? Já to nikdy nevěděla. Byla jsem snad už vším čím jsem kdy chtěla být. Zkusila jsem si všecko co jsem si chtěla zkusit.

Hned po škole jsme začínala ve startupu a byla holka pro všechno.

Pak se to tak nějak semlelo a ze mě byla najednou účetní. Finanční kontrolor. Holka pro všechny čísla. Zpracovávala jsem daňové přiznání a hrabala se celé dny v zákonech. A hrozně to nesnášela.

Utíkala jsem po práci do kuchyní v restaurací kde jsem myla nádobí a snila si o práci super cool kuchařky jako je KAMU.

Pak hodila kariéru čísel za sebe a naplno utekla péct dorty do kavárny.

Z kavárny utekla po pár měsících do Prahy a otočila svůj život úplně už naruby.

Byla jsem copywriterka. Fotografka. Social media specialistka.

A zase utekla.

Tentokrát učit děti do alternativní školy.

Chvíli jsem prodávala v obchodě s designovými výrobky a pomalu si rozjížděla vlastní tvoření.

Až se ze mě jednoho dne stala podnikatelka. Ne že bych to plánovala. Spíš jsem už byla tak unavená že chodit práce se jevilo jako nemožné. Spravovala jsem svůj vlastní e-shop, vyráběla svoje výrobky, marketovala je na sociálních sítích. Jezdila na design markety a dělala všecko co jsem si kdy (ne)uměla představit že k podnikání jenom patří. Tvořila a žila tím. Myslela si, že žiju svůj sen a chvíli ho taky žila.

Spousta krát jsem vyhořela. Často byla bez peněz a pak zas najednou měla peněz na účtě tolik že jsem nevěděla co s nimi.

Byla nezaměstnaná. Několikrát.

Byla jsem uklízečka a měla vůbec tu největší výplatu ve svém životě (Norsko).

Byla jsem už u desítek koučů, psychologů, terapeutů a mentorů.

Taky jsem zjistila jaké to je 10 dní vkuse nespat.

Skončila v léčebně a zažila si noc, kdy jsem myslela, že když teď zavřu oči, už se nikdy neprobudím. Vřískot v noci za zamřížovanými dveřmi jako z filmů. Viděla zblízka a na vlastní oči lidi kteří se regulérně zbláznili.

Prožila jsem si dny, kdy jsem počítala každou minutu dne a jenom čekala až ten den skončí. A neviděla vůbec žádný důvod proč dál žít.

Prožila jsem si dny, kdy jsem byla tak šťastná že jsem si myslela že vybuchnu.

Prožila jsem si dny takového vnitřního klidu a míru, že jsem si myslela že už jsem osvícená.

 

A teď po tom všem mám pocit že jsem zase na začátku.

 

Jako bych právě vyšla že školy, před sebou měla celý život a říkala si – tak jo, a co teď. Cítím se jako čerstvý absolvent školy jménem život. Jen o pár věcí chytřejší. Třeba:

• Naučila jsem se, že KAŽDÁ práce má smysl. A jediné co smysl nemá je v nějaké práci přesluhovat.
• Taky už vím, že mozek se musí zabavit jinak vymýšlí nesmysly. A požírá sám sebe.
• Uvědomila si, že můj táta měl ve spoustě věcech pravdu. I když se mi to těžko přiznává.
• Přestala soudit svoje rodiče a začala je obdivovat.

 

Všecko se zdá že je najednou zdá jakoby naopak než jak jsem si to vždycky myslela…

 

1. Třeba jsem zjistila, že nejvíc kreativní jsem když dělám většinu dne opakující se analytickou práci.
2. Došlo mi, že věc kterou jsem vždycky pokládala za svojí životní chybu (vystudovat finance na VŠ) možná bylo nakonec to nejlepší rozhodnutí.
3. Že i když jsem nikdy neuměla počítat a nesnášela jsem matiku, mám analytickou mysl a čísla prostě potřebuju k vyrovnanému životu.
4. Že se nemůžu živit jenom kreativou protože pak ztrácím balanc.
5. Že udělat si daňové přiznání může být nakonec ta nejvíc naplňující část dne.
6. Že ke svému životu potřebuju kus stereotypu. Rutiny. Řádu možná. Jinak se ztrácím sama v sobě.
7. Že chodit každý den do práce nemusí být prokletí ale naopak vysvobození.

Jsem hrozně zvědavá kam mě teď život zanese. Protože poprvé v životě fakt vůbec nevím. Nemám teď žádný sen za kterým bych se hnala. Nemám ani žádný plán protože už jsem si prožila všecko co jsem kdy chtěla. Snad až na ty děti ale zrovna ty si člověk prostě nenaplánuje.

Cítím že už nemůžu znásilňovat svoji životní cestu. Že už nemůžu dál plánovat a vymýšlet život. Že ho prostě musím jenom (ná)sledovat. A to je pro mě asi ta nejtěžší věc na světě. Já, věčný kontrolor. I když to tak možná nevypadá,  je to můj největší životní vzorec. Všemu musím rozumět. Všechno musím mít pod kontrolou. Musím vědět nebo aspoň tušit či si umět představit jak se budou věci vyvíjet a jak skončí.

Životu jsem vždycky věřila jenom na chvíli. A zbytek času se spíš bála.

Bojím se pořád.

Stále se učím věřit.

Ale aspoň už moje MYSL ví, že to prostě neuMYSLí.

 

Nebudu vám lhát. Moje kreativita je teď na bodu 0. Nejsem kreativní ani v kuchyni kde mě to vždycky hrozně bavilo. Teď jsem ráda když vůbec uvařím. A vařím dokola pořád to samé.

A tak pouštím svoje podnikání.  Teď už definitivně. Celou svoji tvorbu. Nekončím. Ale pouštím. Nevím co bude dál a je to pro mě ku.va těžký. Pustit něco do čeho jsem dala kus svojí duše. Co jsem pracně několik let pracně tvořila, ve dne v noci na tom pracovala a nebo na to alespoň myslela. Žila tím každou buňkou svého těla.

A tak dělám další velké životní rozhodnutí. Vracím se k věcem, které jsem si myslela že už nikdy dělat nebudu. Vracím se k práci od-do, k papírům a číslům. Nevím na jak dlouho, ale cítím že to je teď moje cesta.

Jdu někam, kam jsem si myslela že už nikdy nevkročím. Od absolutní svobody k řádu a disciplíně. Z podnikání do zaměstnání. Z lesa do města. Od kreativity k analytice. Svoje „reinkarnační hábyty“ měním za saka a business outfity a cítím se v nich tak sakra dobře jako svého času v těch hábitech.

Nechápu, ale už se o to ani nesnažím.

Jdu si zkrátka zpátky pro rovnováhu. A přiznávám si, že udržet si ji sama jsem prostě dlouhodobě nedokázala.

A moje další životní výzva je jasná.

Neumyslet život ale prostě ho zase jenom ŽÍT.