Tvůrce nebo spotřebitel?

Neumím žít v systému ale někdy mi dojde síla na to tvořit si svůj svět. To se ze mě pak stane na chvíli spíš spotřebitel než tvůrce.  Nějakou dobu jsem teď zase jenom spotřebovávala, ale místo naplnění se cítím vnitřně úplně prázdná.

Žijem si tu s Tomem v naší malé lesní bublině. Víme o tom. Ale jak moc  je ta bublina bublinou si uvědomíme až když z ní vylezem. A nejlíp přímo do míst nám tak vzdáleným. Do míst a mezi lidi, věci a energie o kterých jsme už skoro zapomněli že existují. Přesně to se nám teď stalo. Děsí mě to. Fakt hodně. Děsí a zároveň mrzí. Děsí mě, že takový svět vůbec existuje. A mrzí že už si ho nedokážu užít. Použít ho. Že jiným lidem to pořád jde. Že jim to takhle stačí. A že my jsme tak nároční. Na prostředí. Na jídlo. Na vodu. Na věci. Na práci. Na lidi. Na všechny ty energie kolem…

Kdo z nás je nakonec vlastně ten omezený? 

Někdy mě prostě štvou maličkosti. Jakože už třeba nejsem schopná si něco jen tak koupit v řetězcích s oblečením. Bez většího přemýšlení. Pro potěšení. Tak jako před pár dny. Chtěli jsme jen pár obyčejných triček pro Toma a po dlouhé době vyrazili do obchodů. Rovnou na Václaváku. Po těch kvalitních kouscích od udržitelných značek, co nám poslední dobou prošli pod rukama, po všech těch biobavlnách lnu, obchůdcích a marketech se slow fashion tvorbou, to byl dost šok. Místní háemko mě dorazilo úplně. Opravdu jsme ochotni tohle si kupovat? Dát tolik peněz (i když jsou ty věci levné tak vzhledem k jejich kvalitě mi připadají vlastně šíleně předražené!) za takovou energii? A pak ji ještě celé dny nosit na těle?

Za poslední dny toho bylo zkrátka moc. A tak si tady budu chvíli stěžovat. Dneska můžu. Protože.

• Spali jsme v paneláku u křižovatky s výhledem na Tesco a já si připadala jako ve vězení. 
• Pili jsme vodu z kohoutku která nechutnala jako voda a na hladině plavaly divné mapy.
• Potkali jsme lidi které jsem neviděli už měsíce nebo roky a zjistili že žijí pořád stejně.
• Připletli jsme se na festival hrady.cz a i když jsme se snažili si to užít, neužili. Utratili jsme spoustu peněz za nedobrý jídlo, připomněli si kolik je na planetě obézních lidí a v těžkých energiích se vrátili domů o den dřív. 
• Byli jsme na pouti ale místo nostalgie, vystřelených růží a romantického zamotávání se na řetízkáči jsme slyšeli jen randál, tlačenice a blázinec. Poslední kapka.

Náladu už nám nedokáže pozvednout alkohol. Spíš hodně čisté vody. Nebo výživné a zdravé jídlo. Taky příroda. Vzduch. A to je bohužel na některých místech doslova nedostatkové zboží. Po alkoholu se mi chce už jenom spát. Z cigaret se mi dělá zle. A trávu už si taky nezakouřím. Nezbylo nic čím bych si mohla akutně zlepšit náladu.

A tak se ji prostě musím snažit udržet dlouhodobě. A to je spousta nikdy nekončící práce!

Žít vědomý život je zkrátka někdy dost naprd. Někdy mám zkrátka chuť se opít, koupit si něco na sebe bez promýšlení a investic, sníst cokoliv se zrovna namane a jít za nejbližší zábavou. Pustit si televizi kterou doma nemáme a koukat na to co mi v ní zrovna naservírují. Nepřemýšlet jakou práci dneska udělám, ale mít šéfa co mi to řekne.

Někdy mám jednoduše chuť nepřemýšlet. V jednom kuse se pořád nerozhodovat. Jet na automat. Ale pokaždé když to udělám, je mi akorát hůř.

Někdy mi ten „vědomý“ život přijde prostě hrozně náročný

Před pár lety se něco stalo. Něco co by se dalo nazvat transformací. Věci od té doby nejsou jako dřív. A už nejspíš nikdy nebudou. Bohudík. Ale někdy si říkám, že i bohužel. Svět vám servíruje přímo pod nos to, co už nechcete. Jídlo. Pití. Lidi. Zábavu. Zvuky. Aktivity. Informace. A pro ty co chcete, co vás vyživuje a co máte rádi, musíte ujít kus cesty. Popojet pro ně o kus dál. Nebo je koupit online. Často je nejdřív vůbec objevit. Nebo si je vyrobit. A to je práce. Kopa nikdy nekončící práce!

Miluju to. Ale někdy jsem zkrátka unavená a chci spočinout v komfortu tohoto světa. A tak přestanu tvořit a spotřebovávám.

Spotřebovávám najednou tolik že spadnu do tohohle koloběhu malomyslnosti, lítosti a posuzování. Vím že je to k ničemu. Vím že mi to škodí. Vím, že podobné věci se ani neříkají nahlas. Ale dneska ráno to cítím takhle. 

Chci zpátky svůj nadhled.

Někdy mám zkrátka pocit že se někam vytratil všechen smysl bytí. Že jsme všichni jenom spotřebitelé bez většího smyslu co se snaží za každou cenu zabavit. Zabavit nesmysli právě proto aby jim nedošlo že to jak žijí nemá smysl.

Možná bychom si podobné pocity měli nechávat pro sebe a nešířit je dál. Možná bychom je naopak měli sdílet pro úlevu že nejsme jediní kdo se takhle občas cítí.

Nevím.

Zkouším.

Sdílím.

Jestli vám po tomhle bude líp nebo hůř mi můžete dát vědět. Alespoň budu vědět, zda si to příště nechat pro sebe.

Neumím žít v systému ale někdy mi dojde síla na to tvořit si svůj svět.

Proto si tuze stražme svoje radosti. Je oukej vylézt občas ze svojí bubliny někam kde to pro nás není úplně pohodlný. Ale proč si to dělat ve velkém?

Hlavně si prosím stražme čistou vodu. Zeleň.  A čistý vzduch. Bez nich budem totiž otrávený.

Doslova.

Dřív nebo později.

Asi jako já dneska ráno.