Sesterství je město ve kterém jsem nikdy nežila

ženské kruhy zkušenost

Když jsem byla malá toužila jsem po sestře ale z porodnice mi přinesli bráchu. Ne že bych byla zklamaná. Byla jsem ráda že mám po 7 letech konečně sourozence. Sestru jsem si však přát nepřestala. Když moje máma neplánovaně potřetí otěhotněla, jiskra mojí naděje se opět zažehla. Sice jsem chtěla ségru starší protože než abych někoho vedla jsem si přála být vedena. Bylo mi ovšem skoro 15 a tušila jsem že tohle přání se mi už nejspíš nikdy nevyplní. A mladší ségra pořád lepší než žádná ségra.

A pak se máma vrátila z porodnice s druhým bráchou.

Ne že bych byla zklamaná. Byla jsem ráda protože mít dva bráchy je pořád lepší než mít jenom jednoho. Ale tu jednu skutečnou doopravdickou sestru-kamarádku na celý život u které vím že nikdy neodejde, nesrovnává se, nesoutěží se mnou a miluje mě bez podmínek. Po té jsem toužit uvnitř nepřestala. Jen jsem na to na mnoho let zapomněla.

Až jsem před pár lety pochopila že sesterství nevzniká jen v rámci rodiny. Že může existovat mezi všemi ženami světa.

Došlo mi to zase nedávno po jednom ženském kruhu. Ženské kruhy jsou pro mě pokaždé velká challenge. Přiznávám se že se stále bojím skupiny žen. Bojím se že mě budou srovnávat a hodnotit. A ještě víc se bojím že budu srovnávat a hodnotit já je. Někdy je mi mezi ženami nádherně. Úplně se nabiju a vyživím touhle energií.  A někdy mě kruh žen naopak vyčerpá. Je to pokaždé tak trochu sázka do loterie. Jaká skupina žen se sejde tentokrát? A v jakém naladění budu já?

Je to asi jako se vydat sama do Ameriky. Můžete skončit v centru přitažlivého Los Angeles nebo svobodomyslném San Franciscu. A nebo taky na okraji jeho ghett. V jednom takovém ghettu v LA jsem kdysi na chvíli opravdu skončila. A je to něco co úplně nechcete.

Tyhle ženská vědomá setkávání. Jsou tak náročná protože dokáží odhalovat stará zranění. O to víc když se celý život ženským kolektivům víceméně vyhýbáte. Když jsou pro vás tak trochu “slepičince” nebo máte pocit že do nich prostě nezapadáte. Dneska tyhle své nekomfortní zóny naopak vyhledávám. Léčím se v nich a dokonce jsem je začala sama pořádat. A otvírat se v nich co to dá. Když se takový ženský kruh “povede” je to jako najít ztracený poklad. Něco co vám celý život chybělo a vy jste o tom nevěděli. Pocit jako když zapadne puzzlík. Cítím se skvěle. Kompletní. Nabitá. A když se to tolik “nepovede” jsem naopak vyčerpaná ale po pár dnech, někdy i hodinách mi začne docházet jak mě to zase posunulo. Koukám se zpětně na svoje vzorce chování a celé mi to dochází. Někdy to není úplně pěkný pohled. Vlastně skoro vždycky. Ale je ohromně přínosný. I když ho třeba zpracovávám několik dalších dní.

Sejít se na ženském kruhu je jiné než se sejít třeba na kafi. Nebo spolu s dětma na pískovišti. Bývá to hlubší. Navíc potkáváte pokaždé nějaké nové ženy. A čím víc nových žen tím větší diskomfortní zóna může vznikat. Proto se tolik žen představy ženských kruhů děsí. A berou je jako něco čarodějnického. Ezo. Woodoo. A já nevím co ještě. Ano na ženském kruhu se můžete potkat s vlastní temnotou. Ale nic čarodějnického na tom není.

Máme ji v sobě všechny. Tu temnotu.

Ale zase chci říct že je jenom na nás jak moc se otevřeme. Ostatním ale hlavně samy před sebou. Kolik kostlivců vyneseme na světlo si volíme my samy. A to nejen na kruzích. Já jsem trochu extrémista a tak si těch kostlivcu někdy tahám ven až moc. A pak se divím že jsem vyřízená 🙂

Protože i přes svoje kostlivce musím navíc ještě pořád před všema obstát. A co hůř ony přede mnou taky.

Nesmí být moc ukecané moc jednoduché nebo moc sebevědomé protože pak mě štvou. A já pak štvu sebe. Tím že mě štvou a já tím pádem nejsem ještě natolik osvícená. S těma ukecanýma mlčím abych vyharmonizovala společný prostor ve kterém je (podle mého) už příliš slov. Jenomže pak jsem frustrovaná že ostatní se vylily a já zas nic. U těch “jednoduchých” mě irituje pohled na to že někomu stačí v životě ke štěstí tak málo. Vlastně jim závidím. A těm sebevědomým závidím taky. To sebevědomí které já nemám. Zároveň se jim snažím ukázat že jsem stejně dobrá. Ne-li víc protože já mám narozdíl od nich ještě pokoru, že jo. A nepředvádím se tolik. 

Není pro mě vůbec jednoduché tohle všechno přiznat. Sobě. Natož někomu dalšímu. A právě proto vám to sem píšu.

Protože myslím že tyhle pocity nemám jenom já. Možná je má dokonce většina z nás. Jen jsou někdy ukryté tak hluboko uvnitř že si je ani neuvědomujem. Já si je začínám pomalu tahat na povrch teprve posledních pár let. A je to síla.

Dřív jsem akorát cítila že mi ve společnosti většího množství cizích žen nebývá dobře a jsem unavená. Dneska už vím proč. Ono snažit se nesoudit a přesvědčit ostatní že jsme lepší než jsme stojí spoustu energie. Energie kterou se vědomě rozhoduju už takhle dál neplýtvat.

Nevím kde všechno tohle posuzování a srovnávání s ostatními ženami začalo. Mám pocit že ode mě ne protože já byla vždycky přece ta hodná holka. Ta co ostatním dává prostor. Nekritizuje a nepomlouvá. Ale okolí vám nevyzrcadlí nic co v sobě sami nemáte. Asi je chyba vůbec chtít hledat viníka. Chtít říct “kdo si to celé začal”. Je to prostě celé jenom další program. Program nahrávaný nám ženám už od dětství. Od maminek, babiček, jejich babiček, tet, sester, sestřenic, spolužaček, kamarádek…Zkrátka tu s námi je. Po tisíciletí.

Proto se ho už tolik nebojím přiznat veřejně. Protože mi dochází že není můj. Tenhle program nejsem já.

Nemusím cítit vinu a stud za to že posuzuju soudím a srovnávám druhé ženy. Nenarodila jsem se tak. Naučili mě to. A já se to teď zase pomalu odnaučuju. Jak řekla Tereza Ramba, sesterství je město. Město, ve kterém jsem ovšem já sama nikdy nežila. A co nepoznáme to nám nemůže chybět. Můžeme se celý život cítit tak trochu opuštěné nebo prázdné a vlastně ani nevíme proč.

Díky bohu za všechny ty ženy které na téhle svojí cestě potkávám. Holky a ženy které mají často zranění na úplně stejných místech jako já a právě to nás svedlo dohromady. Ženy se kterýma si tohle nepoznané město pomalu začíname stavět. Díky vám není prázdnota už tak prázdná a samota tak nesnesitelná.