Sebeláska? WTF!

sebeláska pojem

Všude (ale možná to “všude” znamená jenom sociální sítě:) se pořád mluví o sebelásce. A já si pod tímhle pojmem upřímně vlastně neumím skoro nic představit. Sebeláskuju se, když o sebe pečuju? Když cvičím každý den jógu, když si udělám zdravé jídlo, masku na obličej a za celý den vypiju dostatek vody? Sebeláskuju se, když řeknu ostatním NE, protože jsem unavená a potřebuju si odpočinout? Sebeláskuju se, když nedělám práci, která mě nebaví a nezůstávám dál ve vztazích, které mě vysávají? To všechno totiž obvykle dělám a nemám přitom pocit, že bych se u toho nějak zvlášť milovala.

Nemyslím, že bych se neměla tak moc ráda, že by mi ten pojem byl natolik vzdálený. Možná mi jenom nesedí to slovo. Nedokážu poznat, kdy se “sebeláskuju” , ale dost dobře poznám, kdy se “nesebepřijímám”. Vypadá to totiž většinou tak, že nepřijímám určitou věc zvenčí nebo to, co se mi zrovna v životě děje. Cítím silný odpor vůči té věci a nebo vnitřní nespokojenost s aktuálním stavem svého života.  A pak si uvědomím, že ta “věc” nebo “ten stav”, značí ve skutečnosti kousek ze mě. Část sebe, kterou nemám ještě zpracovanou. Nepřijetí je opak sebelásky a tak můžu říct, že dokážu vlastně procítit jenom “nesebelásku”.

Přemýšlela jsem nad tímhle pojmem. Docela hodně. Co teda znamená sebeláska? A co znamená pro mě? Došlo mi že to, jak většinou chápeme sebelásku, je spíš sebeuvědomění sebe sama a sebe-péče. Pojmem sebeláska označujem to, když sami sebe dáváme na první místo. Když o sebe pečujem nebo se vnímáme a následujeme svoje pocity. Jenomže jak píšu na začátku – někdy můžem tohle všechno dělat a přitom se nijak extra “nesebemilovat”. Vlastně se u toho můžeme i dost dobře i nesnášet…

Myslím, že sebeuvědomění a sebepéče je první krok na cestě k sebelásce, ale ještě to není ten skutečný stav sebelásky. A proto je tak těžké sebelásku procítit. V podstatě se o ni všichni většinu času jenom snažíme…

A to je dobře. Možná vám to celé připadá jako zbytečné slovíčkaření, ale problém může nastat ve chvíli, kdy tohle nepřesné pojmenování sebelásky přináší frustraci. Sama jsem jí měla. Všichni kolem totiž mluvili o sebelásce, praktikovali ji a já ani nevěděla, co si pod ní představit. A čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že věci je potřeba nazývat jejich pravými jmény. Jinak vzniká zmatek a chaos.

A tak mi došlo, že my všichni, kdo se při slově “sebeláska” tak trochu kroutíme, hroutíme a zmateně koukáme kolem sebe, jsme v pořádku.

Se sebeláskou je to vlastně stejné jako s láskou. Jak často dokážeme cítit lásku ne k sobě, ale ke svému partnerovi? A jak často žijeme pouze v iluzu lásky, která ve skutečnosti není láskou, ale jenom podmíněnou touhou? Skutečná láska není emoce, ale stav vědomí a je nezávislá na druhé osobě. Opravdu umíme takhle milovat? Žila jsem v podmíněné “lásce” celý svůj život. Byla mi (ne)pravidelně dodávána láska zvenčí a já se na ní stávala stále více závislou. Měla jsem svého osobního “dealera lásky”, který mi ji podával v potřebných, ale limitovaných dávkách. A já jemu (nevědomky) taky. Takhle nevědomě jsme se “dealovali” s mým posledním partnerem 10 let.

A pak jsem ochutnala skutečnou lásku. Přišla spolu s Tomem, ale vlastně na něm nebyla závislá. Konečně jsem ji cítila uvnitř sebe a Tom byl “jenom” takový katalyzátor, přes který jsem tenhle proud pouštěla ven. Pěkně jsem se v tom proudu okoupala až se skoro utopila. A další 2 roky rozdýchávala tu kocovinu…Ale o tom zase jindy. Ani dnes nemůžu říct, že žiju konstantně ve stavu lásky. Spíš si v ní jen občas smočím špičky prstů. Ke svému Tomovi cítím většinu času respekt, porozumění, soucit, ale ne lásku. “lásku” jsme oba dávno opustili a Láska, ta mezi nás prozatím přichází spíš občas. O to víc je pro nás hodnotnější. A já věřím, že čím víc si ji budeme vážit, tím častěji mezi zase zavítá. Mezi nás, ale i ke mě. Skutečná Láska se totiž nedělí. Na osoby ani na množství. A tak je vlastně i celý pojem “sebelásky” trochu zbytečný:) ♥