O lásce

O lásce se chystám psát od té doby, co jsem potkala Toma. Bude to brzy rok, tudíž mám nejvyšší čas to konečně splnit. Můj pohled na lásku se však neustále vyvíjí, stejně jako náš vztah. Nechtěla jsem o něm psát v počátečním stádiu zamilovanosti, protože si uvědomuju, že je to přechodný stav. Chemický koktail, který dřív či později vyprchá. Ta opravdová láska a blízkost se ukrývá až na dně tohoto omamného nápoje. Někdy. A někdy taky ne…

o lásce erich fromm

Vztahy, a nejen ty milostné, se konec konců mění každým dnem. Vím proto, že ani za 10 nebo 15 let nebudu o lásce (nebo o čemkoliv jiném) vědět všechno. Je to cesta, jako všechno v životě. Za poslední rok jsem však po téhle cestě ušla pěkný kus a uvědomila si spoustu věcí. Především omylů, ve kterých jsem žila. Možná si řeknete, že to jsou klišé, které posloucháte každý den. Jenomže když si tyhle “klišé” prožijeme, dostanou úplně jiný význam. Stanou se prožitou pravdou. Možná jsou to naopak názory lehce kontroverzní, se kterými nemusíte souhlasit. Kdo ví. Co jsem se tedy za poslední rok o lásce naučila?

 1. Že pro lásku se nemusím obětovat

Vždycky jsem si myslela, že láska je o obětech. O kompromisech. O žárlivosti a neustálém dobývání toho druhého. O té správné itálii, kdy se buď do krve hádáte nebo milujete. A že velké oběti jsou znakem velké lásky. Jedině tohle je ta pravá láska, co nezná hranic a nikdy nevychladne. Taková ta “klidná” láska, kterou jsem vídala v okolí, se pro mě rovnala nudě. Myslela jsem, že musím trpět, abych mohla skutečně cítit. A tak jsem trpěla.

o lásce

Když ale zjistíte, že už jste se nadělali kompromisů víc než dost a přesto vaše štěstí neroste, když zjistíte, že ty neustále boje mezi vámi vám berou spoustu energie, když zjistíte, že už se nechcete pořád jenom strachovat a k tomu všemu vám navíc dojde, že vaše životní cesty se tak nějak začínají rozcházet, pak vám možná nezbude, než se rozejít. A to i přesto, že jste spolu strávili třetinu svého dosavadního života, vybudovali společné podnikání nebo že už jste ve věku, kdy by se dalo očekávat založení rodiny. Blbý je, když se přesto všechno pořád děsně milujete a ve své podstatě si rozumíte jako s nikým jiným na světě. Nebudu lhát, takové rozchody jsou ultra těžké.

Důležité je i v takové chvíli věřit, že není pozdě a že pořád můžete potkat toho správného člověka. A protože v tom věříte, nakonec ho potkáte. A pak pochopíte, že můžete milovat i bez té vší tíhy kolem.

Nebojovat spolu ale plynout.

Nemuset dělat kompromisy, ale jít stejnou cestou.

A pokud chcete jít zrovna každý někam jinam, tak si nebráníte. Protože víte, že jste tu pro sebe i když je ten druhý daleko. A že se po chvíli zase sejdete.

2. Že můžu milovat a přitom nežárlit

Láska bez žárlivosti údajně není láska. Povídají nám to všichni tak dlouho, až tomu skutečně uvěříme. Když milujeme, je přece přirozené cítit obavy z toho, že nám někdo naši lásku může odvést pryč. Taky jsem si to myslela.

co jsem se naučila o lásce

Byla jsem přesvědčená, že kdo nežárlí, nemiluje. Ale pak jsem poznala, že to vážně jde. A je to ohromná úleva a svoboda. Žárlivost totiž není ve svém důsledku nic jiného, než převlečený strach a nedostatek sebelásky.

Pokud žijeme ve strachu, nemůžeme žít v lásce. Strach je opakem lásky a proto se navzájem vylučuje. Vlastně se v každém okamžiku svého života nacházíme v jedné z těchto dvou emocí, které mají spoustu dalších odnoží. Žijeme buď v  lásce nebo ve strachu. Schválně se zkuste sami sebe během dne zeptat – Cítím lásku nebo strach?

 

Láska je klid, důvěra, radost, ochota, přijetí, uvědomění, přítomnost.

Strach jsou obavy, žárlivost, hněv, smutek, nedůvěra, stud, minulost nebo budoucnost.

3. Že žádná láska nemusí trvat věčně. A konec neznamená vždycky prohru.

I když si slibujeme lásku na celý život, nikdy bychom neměli zapomínat na to, že jsme spolu dobrovolně. Bez povinností a bez břemene toho, že teď už to prostě musíme vydržet ať se děje co se děje. 

Buďme spolu jednoduše jen proto, že chceme. Když jste spokojení, mají všichni tendence říkat “super, ale jen aby vám to vydrželo”. A já si říkám, sakra proč? Cožpak je to tak málo, že ti dva jsou šťastní tady a teď? Všichni samozřejmě vždycky chceme, aby nám vztah vydržel. Ale to musíme pořád řešit budoucnost? To, že jsme spolu šťastni teď neznamená (a už vůbec to nezavdává) odpovědnost toho, že to tak musí být po celý život. Přeju si to. Do vztahu jdu pokaždé s tím, že to bude navždy. Ale…

Myslím si, že každý vztah v našem životě je jako úkol, který nás má něco naučit a někam nás posunout. Některé úkoly nám zaberou v určitou chvíli, jiné se stanou úkoly na celý život.

Jak můžeme s jistotou vědět, že vztah, který právě prožíváme, bude naplněním celého našeho dalšího života?  To ukáže jenom čas.

4. Že můžu milovat víc lidí najednou

Myslím, že svého bývalého partnera budu vždycky milovat. Je to asi divné, ale cítím to tak. Někdo by řekl, že tím pádem nejsem z předešlého vztahu ještě venku. Možná ne. Jak dlouho taky trvá, než se nadobro vyléčíte? A dají se snad na tyhle věci uplatnit nějaká časová měřítka?

Já se dneska zkrátka domnívám, že je možné milovat více lidí zároveň. Věřím, že máme zkrátka v srdci dost místa, aby se nám tam vešel víc, než jeden člověk.  S Kubou jsem strávila 10 let života, které už nikdy nevymažem. A proč taky. Na druhou stranu si stejně jako můj oblíbenec, Erich Fromm, myslím, že láska je proces. Činnost, kterou vykonáme.

Láska totiž není něco, co se nám jen tak stane.  Láska se musí neustále tvořit. 

Milovat někoho s kým nejsme, můžeme proto asi jen do určité míry. Avšak snažit se tlumit lásku, kterou jsme jednou vybudovali mi přijde zbytečné. Láska není nic špatného, naopak. A taky jí není nikdy dost, tak proč ji potlačovat.

5. Že já jsem zdrojem lásky, kterou cítím

Nechtějme lásku po tom druhém. Jednoduše to nejde, nemůže nám ji dát. Láska, kterou máme pocit, že cítíme z druhé osoby, je totiž v našem srdci. Jak jinak by se tam taky dostala? Snažme se jí proto tvořit my sami. To je jediný recept na láskyplný vztah. A taky život.

Představuju si lásku jako takovou univerzální energii, která je všude kolem. A jediné co musím udělat je naladit se na ni a dál ji rozvíjet. To se lehce říká, tak proč to často nefunguje? Asi proto, že často nejsme naladěni sami na sebe.

Probudit sebelásku je ta nejdůležitější a přitom nejtěžší věc na světě.

6. Že dokonalost neexistuje

Ne, opravdu nejsme s Tomem dokonalý pár. I když jsme si na vlastní kůži zažili společně všechny tyhle pravdy, neznamená to, že je neustále žijeme.  Každý den se učíme. A zároveň děláme chyby.

Občas se sami sobě vzdálíme a chvilku trvá, než si k sobě zase najdeme cestu. A taky nám ty všechny zajeté vzorce chování, které jsme si už od malička převzali z okolí, pořád dokola padají do hlav. Někdy se nám stává, že jsme oba naprosto mimo a děláme blbosti. Je to všechno způsobené většinou jen jednou jedinou věcí a tou je ztráta pozornosti. Zásadní je však podle mě to, že si to uvědomujeme.

Po tom skoro roce co jsme spolu, už neprožíváme onu šílenou zamilovanost jako na začátku. Náš vztah je teď mnohem klidnější. Ale taky hlubší. A tu počáteční “chemii” bych za pocit opravdové blízkosti nevyměnila ani náhodou. Láska sice není žádná věda, ale je tak trochu uměním. A tomu je třeba se neustále učit.

Tak na lásku. A na všechny, kdo jí žijí ♥

R.