Jak jsme se vyRUŠili

Jsou asi 2 ráno a já pořád ještě nespím. Bloudím po netu, čtu si články na svých oblíbených blozích až u Anie narazím na článek o metodě RUŠ. Sice jsem o ní už slyšela, ale vlastně nevím o co přesně jde. A tak ze zvědavosti, a taky z důvodu stále nepřicházejícího spánku, otevřu jejich stránky. A zjišťuju, že hned druhý den (vlastně už dneska, protože je skoro ráno), probíhá pár kilometrů od našeho domu přednáška přímo s jejím zakladatelem Karlem Nejedlým.

I když se mě ani Tomovi druhý den po práci už vůbec nechce, nakonec se přesvědčíme a jedem. A je to jedno z našich nejlepších rozhodnutí. Z Karla sálá krásná, uklidňující energie. Je tady paní s roztroušenou sklerózou. Narozdíl od ostatních zdravých jedinců je mnohem svolnější přiznat si před širokou veřejností, že má nějaký problém. Ukázka metody tedy může začít naživo. Trvá to jen chvíli a paní brečí jako želva. A já brečím taky. Ne smutkem, dojetím. To, čeho jsem v tu chvíli svědkem se nedá popsat. Cítím, jakoby z té ženy někdo právě sejmul obrovský kámen, ba přímo kus skály, která ji celý život svírala. Je to nádherné. Tohle se nedá nafingovat. Jestli máte otevřené srdce, tak se vás to musí dotknout. Přes původní skepsi (jelikož takových „metod“ a lidí je už dneska spousta, co si budem…) přijíždíme domů hluboce zasaženi. Přiznávám, že nebýt téhle „náhody“ (protože to byla první a doteď i poslední přednáška o RUŠce v našem kraji), nikdy bychom se na kurz asi nevypravili. Patnáct tisíc za necelý týden není zrovna málo. Já ty peníze v tu chvíli ani nemám. A můj Tom je zase typ, který má problém dát i čtyři stovky za masáž, jelikož není zvyklý investovat do nehmotných věcí. A hlavně do sebe. Je sranda, že tohle píšu zrovna v době, kdy je už na druhém kurzu, kam se rozhodl sám odjet. Tohle asi k otázce, která přichází odevšud stále znova. Zda-li to není moc peněz. Ano je. Ale on ten kurz opravdu stojí za každou tu korunu. Není to moc v případě, že na sobě opravdu chcete pracovat. Protože žádný kurz ani učitel to za vás neudělá. To musíte nakonec vždycky sami. Navíc když něco opravdu chcete a je na to ten správný čas, vesmír vám to pošle. A tak nám ty peníze na kurz do 2 měsíců opravdu přišli!

…

A v čem metoda RUŠ vlastně spočívá? Představte si, že za každým vaším špatným pocitem, který máte, je nějaký program. Narodili jsme se všichni jako šťastné bytosti, ale postupně nám to štěstí neustále něco nebo někdo narušuje. Jsou to programy, které máme a které se do nás nahráli většinou už v útlém dětství. Díky těmhle programům si v životě přitahujeme podobné situace a lidi. A tím se celý program ještě utvrzuje a posiluje. Metoda RUŠ zkrátka vychází z toho, že když vám něco nebo někdo vadí, je to vždycky VÁŠ problém. Ve skutečnosti vám totiž ta osoba nebo situace jen zrcadlí váš program. A bude vám ho zrcadlit tak dlouho, dokud ten program v sobě nevyRUŠíte.

…

Odjeli jsme s velkým očekáváním i když jsme se snažili si ho nedělat. Nikdy jsem neviděla pokupě tolik lidí odhodlaných přiznat si svoje problémy a pracovat na nich. A nikdy jsem neviděla tak velkou a rychlou proměnu (nejen) v jejich tvářích. Sama jsem měla ze začátku docela problém. Ne snad přiznat si své problémy. Ale myslela jsem si, že pokud nebrečím a nejdou ze mě velké emoce jako z ostatních, tak se nečistím. Asi 3. den mi došlo, že nemusím nutně trpět, abych se posouvala dál. Že jsem si možná ty největší traumata a potlačené emoce už vybrečela během svojí osobní transformace, která probíhala poslední 3 roky. A taky že jo. Když pouštím tenhle svůj program „musí to bolet aby to fungovalo“ cítím, že se začíná něco dít. Čistím si svoji mámu a najednou cítím jak mi povoluje zadek. Jako bych si doteď neuvědomovala, že ho mám celý život tak nějak stažený. Když jdu večer do pokoje pořád si na něj sahám.  Je takový měkký a já si neumím zvyknout. Je to zvláštní pocit:)

Poslední den kurzu už se cítím tak uvolněně, že mám pocit, že teď musím nejen udělat všechny jógové asány, které mi celý život nešly. A že už nemám ani tu celiakii. Nabírám si kváskový chleba, žitné lívance a je mi dobře. Následuje poslední povídání, po něm cituplný taneček, kdy se navzájem v kroužku obejmeme a pohupujem jako jeden při zvuku skladby Halelůja. Objímáme se a já si uvědomuju ten rozdíl mezi posledními a prvními obejmutími první den tady. Nejen ze strany ostatních, ale hlavně z té své. Vždycky mi to bylo vlastně trochu nepříjemný a když to nebyla úplně nejbližší rodina, cítila jsem rozpaky. Od téhle doby bych objímala všechny a pořád:)

Ten rozdíl uvidíte nejvíc až v reálném životě, říkají nám. A je to pravda.

Hned druhý den to pociťuju při telefonátu s tátou. Volá mi a je nějaký hrozně v pohodě a milej. Fakt to takhle funguje? Můžu pročistit sebe a tím na nějaké vibrační úrovní pozvednout i svoje nejbližší? Počáteční eufórie po kurzu je prý běžná, ale já ji neprožívám. Spíš cítím klid. Často mi dochází až zpětně, že tohle bych přece dřív děsně řešila, byla z toho nervózní/smutná/rozhozená, ale teď už tu ten problém není. Pár dní nato jsem u svého psychologa. Je to pragmatický člověk vyššího věku a ke kurzu byl značně skeptický. Povídám mu o všem a sama cítím, jak ze mě vyzařuje klidná síla. Nakonec se domluvíme, že tohle sezení je naše poslední. Nechci dělat ukvapené závěry, vím že to může být jen přechodný pocit. Ale celé to tak přirozeně vyplyne i když sama navrhuju, že přijdu ještě alespoň příště. Ale asi cítí, že už bychom si fakt neměli co říct, podává mi ruku a já z něj cítím úctu. Možná jsem jeho silnou dogmatickou nedůvěru v moderní psychologické metody přece jen trochu nalomila.

A jaký je život po RUŠce? Lítáte si na obláčku, všechno je teď super a když náhodou není, vyRUŠíte se a za chvilku je vám zase fajn. Hmm…tak takhle to opravdu nemám:) RUŠka pro mě nebyla a není energetickou injekcí. Není to dovolená nebo retreat, na kterém vás nabijou energií, která postupně zase vyprchá. A vy po pár týdnech doma zjistíte, že jste přesně tam, kde jste byli než jste odjeli. Tenhle kurz vám pravděpodobně nedodá energii. Alespoň ne hned. Mnohem pravděpodobněji se vrátíte domů vyčerpaní a vyplivnutí. Protože i přes nálož té energie, která srší toho místa, z lektorů, té spousty vtípků a prvotřídního jídla, je to celé hlavně o té makačce. O odkrývání starých ran, které potřebujete obnažit až na dřeň a pak je vyčistit. A to stojí dost sil. A hlavně odvahy. Ta změna je ovšem trvalá. A nárůst energie přichází postupně časem. Je to jako jezdit se zataženou ruční brzdou. Můžete šlapat na plyn jak chcete, ale akorát si zadřete motor. Když ale povolíte ruční brzdu (=smažete programy), najednou to jede skoro samo. Psychologa jsem od té doby už nepotřebovala. Občas sice zvažuju koučing nebo jinou formu nastavování zrcadla, která by mi ulehčila další práci na sobě. Ale dřívější deprese a ty hodně nízké pocity, ty se mi už nevrací.

RUŠka taky není o tom, že si odteď všechno vyRUŠíte a nebudete si už muset nic odžít. RUŠka nenahrazuje skutečný prožitek. Jenom pomáhá urychlit proces pročištění toho, co odkrývá sám život.

Uvědomíte si, že jste jako cibule.

Odloupnete tu škaredou svrchní vrstvu a máte pocit, že je vyhráno. Jste čistá, voňavá cibulka. Na chvíli, než se začne odlupovat (a pokud s tím nic neděláte tak i zahnívat) další odhalená vrstva. A právě na tyhle slupky je RUŠka. Je to škrabka, která vám tu vrstvu pomůže strhnout. A vy se v tom nemusíte patlat několik dalších týdnů nebo měsíců. Práce na sobě je celoživotní proces a podle mě i ten jediný skutečný smysl života a důvod, proč jsme tady.  A já jsem ráda, že jsem objevila nástroj, který mi tuhle práci dost usnadňuje. Když se dáte na cestu osobního/duchovního rozvoje, dřív nebo později vám dojde, že všechny metody jsou vlastně o tom samém. Ponoření se do sebe, odhalení a následné přijetí. Meditace. Terapie. Regrese. Vipassana…

RUŠka je jen další metodou. Moderní metodou pro moderní společnost. Protože je rychlá a my dneska nemáme čas. Nemáme čas sedět spousty hodin pod stromem jako Buddha. Sám Karel ji vymyslel na vipassaně, na které byl už po několikáté (o mé zkušenosti s vipassanou jsem psala tady) a stále se nedokázal dobrat svého cíle. Pro mě osobně je metoda RUŠ asi tak 100x rychlejší než sezení u psychologa a 1000x rychlejší než meditace a vipassana. Co jsem řešila s psychologem půl roku, to jsem si vyřešila na RUŠce za 5 dní. Co jsem si musela odsedět 10 dní na vipassaně, mám s RUŠkou vyřešené asi za hodinu. Ve své podstatě je vlastně dost primitivní nebo spíš jednoduchá. Asi jako sám život…To my si jen zvykly věci komplikovat, rozebírat a intelektualizovat. Přesto (nebo právě proto) si uvědomuju, že jednou jedinou učitelkou našich životů je ZKUŠENOST. A tu nenahradí žádné kurzy, metody nebo promeditovaný život v tureckém sedu.

Pokud chceme žít šťastný život, musíme především zažívat nové věci, potkávat nové lidi, dělat změny a poznávat (se).

Ale ponechme si vždycky i čas na to být o samotě. Čas na vstřebání všech těch zážitků. Integrace prožitku je stejně důležitá jako prožitek sám. Myslím, že tohle je přesně to, co nám všem nejčastěji chybí. Nežijeme totiž v době chudé na vjemy, zážitky, příležitosti a informace. Žijeme v době, ve které naopak nemáme čas to všechno VSTŘEBAT. Tak si ho dělejme. A co nejde lehko vstřebat, až na to použijme metodu. Každý tu svou, která se mu líbí a se kterou souzní.

Já mám odteď RUŠku.