Blog

Můj pád ze spirituálního obláčku

Cítila jsem, jak padám zpátky na zem, jak mám po hrozně dlouhé době (a možná snad poprvé v životě takhle moc) pevnou půdu pod nohama...Jak jsem doopravdy tady a teď. Přítomná...

Sebeláska? WTF!

Všude (ale možná to “všude” znamená jenom sociální sítě:) se pořád mluví o sebelásce. A já si pod tímhle pojmem upřímně vlastně neumím skoro nic představit. Sebeláskuju se, když o sebe pečuju? Když cvičím každý den jógu, když si udělám zdravé jídlo, masku na obličej a za celý den vypiju dostatek vody?

Tak trochu jiný vesmír.

Někdy si říkám, jestli ještě někdy budu schopná žít ten „normální“ život. Mám pocit, jakoby se okolo vytvářel nový svět. A ano, klidně si o mě myslete, že jsem blázen. Já si to občas totiž taky myslím:)

Síla uzemnění

Pamatuju si, když jsem začínala před lety chodit k Daniele a ona mi říkala, že se musím víc uzemňovat. Tehdy jsem to brala jako něco nežádoucího. Já, věčně s hlavou v oblacích, snílek, kterého často drží nad vodou jenom jeho sny. Právě v tom jsem viděla svoji sílu. Pletla jsem si uzemnění s přízemností. Včera jsem o tom vedla dlouhý rozhovor po telefonu s Tomovou mamkou a usoudila jsem, že právě nám ženám často chybí síla uzemnění.

Žena a měsíc. Propojení, na které jsme zapomněli.

Včera byl opět úplněk. Po intenzivním úplňku a úplném zatmění měsíce v červenci další o nic méně intenzivní úplněk ve znamení Ryb. Úplněk, který údajně rozdělil, co rozděleno být má a spojil to, co k sobě patří. A přesně tak to teď i cítím. Úplňky v roce 2018 jsou údajně neobvykle silné. Obzvlášť pro nás ženy. Žena a měsíc. Tohle propojení je daleko hlubší než my ženy většinou tušíme. A je škoda, že jsme na něj v naší civilizaci dost zapomněly.